Dnešní datum: 25.09.2017  | Hlavní stránka | Seznam rubrik | Kalendář akcí | Bazárek-Inzerce | Nápověda |  



Objednej kapelu

Redakce
Pajas (Pavel Suldovský)
RaCeK (Radek Valenta)
RoseeAnn (Jiřina Langová)
Grass (Milan J. Kalinics)

Redakce vytváří celkovou koncepci webu a zaštiťuje jeho provoz. Máte-li cokoliv na redakci, napište nám

Spuštěno: 18.9.2004



3D Music

Dvorana slávy

* Earl Scruggs

Vydáno dne 29. 03. 2012 (9394 přečtení)

Už od okamžiku, kdy jeho banjo poprvé zazvonilo na rozhlasových vlnách při vysílání Grand Ole Opry na stanici WSM v prosinci roku 1945, měl Earl Scruggs a jeho hudba obrovský dopad na hudební vývoj v celosvětovém měřítku. Znají jej dokonce i lidé, kteří se nikdy o country music a bluegrass nezajímali a všeobecně znám je i jeho vliv na muzikanty z jiných hudebních žánrů. Jeho jméno však navždy zůstane spojeno s pětistrunným banjem. Scruggs povýšil banjo z jeho původní funkce rytmického nebo komediálního nástroje ve string bandech na úroveň houslí a mandolíny a svoji tříprstovou technikou ještě výše.

Earl Scruggs V 19. století bylo banjo prominentním nástrojem v minstrelských show a používáno bylo často i jako sólový nástroj v klasické hudbě, kde bylo hráno prsty kytarovým stylem. V první polovině 20. století však banjo zaznamenalo značný úpadek. Zapříčinil to především růst obliby taneční hudby, v níž se banjo stalo pouze rytmickým nástrojem hraným většinou trsátkem. Pátá struna byla při tomto způsobu hry využívána minimálně a časem ze soudobých nástrojů zmizela úplně, čímž vzniklo čtyřstrunné plectrum banjo. Na přelomu století se objevilo také tenorové banjo se čtyřmi strunami a krátkým krkem. Bylo poměrně snadné se na něj naučit hrát, a tak se brzy stalo velmi populární a ve 20. letech 20. století se tyto nástroje vyráběly ve velkém. I přesto však koncem 30. let tenorové banjo ztratilo na oblibě a jeho místo zaujala kytara.

Earl Eugene Scruggs se narodil 6. ledna 1924 ve Flint Hill poblíž Shelby (North Carolina). Toto datum je přímo symbolicky významné i z jiného důvodu – v lednu 1924 totiž představila firma Gibson nové banjo, a to pětistrunný model RB. Úspěch těchto nástrojů však byl jen průměrný. Model RB potřeboval někoho, kdo by jej dostal na výsluní.

Jeden takový se brzy našel. Earl Scruggs zajistil oživení výroby banjí a jeho vlivem dosáhlo pětistrunné banjo popularity, která předčila i všechna očekávání výrobců. Ovšem ve 40. a na počátku 50. let minulého století, než se Earlův způsob hry ve světě proslavil, bylo v obchodech velmi málo nových nástrojů a zájemce si musel vybírat podle katalogu. Největší zájem o banja byl v odlehlých venkovských oblastech, kde přetrvávala obliba sousedského muzicírování a tancovaček. Taková byla i situace v západní oblasti Severní Karolíny, kde Earl vyrůstal, a která je také kolébkou tříprstového stylu hry.

Ve své knize „Earl Scruggs And The 5-String Banjo“ Earl mimo jiné píše: „Poblíž Flint Hill žilo několik banjistů, kteří hráli tříprstovou technikou a které jsem obdivoval. Byl to Mack Woolbright, slepý banjista, který natáčel ve 20. letech s Charlie Parkerem u Columbie, dále pak Leaborn A. Rogers, Rex Brooks, De Witt „Snuffy“ Jenkins, Smith Hammett a Mack Crow. V této době asi nejvíc lidí ovlivnil Smith Hammett. Pokud si vzpomínám, byl prvním banjistou, který tříprstovou techniku používal.“

Celá Scruggsova rodina byla muzikální. Otec, který zemřel, když byly Earlovi čtyři roky, hrál na banjo old-timeovým stylem. V článku věnovaném Scruggsovi v knize „Masters Of 5-String Banjo“ je Earl citován: „Snad žádná jiná rodina nemilovala muziku a zpívání tak jako my. Na banjo jsem myslel pořád, ať už jsem si hrál s kamarády nebo pracoval na farmě.“ Bratr Horace hrál na kytaru a Earl s ním strávil spoustu šťastných hodin, když spolu hráli melodie jako „Cripple Creek“, „Sally Goodin“ a „Sally Ann“. Nejvíce však Earl miloval „Reuben“, a to hlavně kvůli „D“ ladění. Jako další Earl připomíná „Farewell Blues“, jazzovou melodii, kterou poprvé natočili New Orleans Rhythm Kings, a která se k němu zřejmě dostala také z desky. „Táta koupil „grafafon“, jak jsme tomu říkali, natahovací přístroj na kličku a asi půl tuctu desek. Jedině tady jsem tu skladbu mohl slyšet v podání některého old-time orchestru, protože to mi bylo asi patnáct let a ještě jsme neměli rádio“, říkal Earl.

Earl byl zručný muzikant už v raném věku. V patnácti letech hrál v kapele nazvané Carolina Wildcats, jamoval s přáteli a získal také první profesionální angažmá, když vystupoval se skupinou Morris Brothers v rádiu WSPA ve Spartanburgu v Severní Karolíně.

Během války Earl pracoval v Lily Mills v Shelby, a to často i 72 hodin týdně. V roce 1945 odešel za profesionální hudební kariérou do Knoxville, kde hrál na banjo s „Lost“ Johnem Millerem. Jeho skupina jezdila každý víkend do Nashvillu hrát v sobotní ranní show v rádiu WSM a tady se Earl setkal se svým přítelem ze Severní Karolíny Jimem Shumatem, který v té době hrál na housle u Blue Grass Boys Billa Monroea. Shumate chtěl, aby se Earl s Monroem seznámil, ale on raději zůstával věrný Millerovi. Teprve když se Miller rozhodl přestat s cestováním, přijal Earl Monroeovu nabídku. Jeho nový způsob hry na banjo vyvolal senzaci jak v Grand Ole Opry, tak i mezi ostatními muzikanty.

Na jaře roku 1946 přišel k Monroeovi houslista Robert Russel „Chubby“ Wise, a tak spolu s kontrabasistou Howardem „Cedric Rainwater“ Wattsem a kytaristou Lesterem Flattem společně vytvořili sestavu, která v podstatě definovala nový hudební styl. Blue Grass Boys se z obyčejného string bandu přeměnili v bluegrass band s mimořádným smyslem pro dynamiku a dokonalost projevu. Hráli energickou hudbu vycházející z jižanských kořenů, postavenou rovnoměrně na instrumentální i vokální bázi. Rytmus utvářela kytara a kontrabas na první dobu, doplněná mandolínou na druhou dobu a banjovými rolly. Banjo v rukou Earla Scruggse získalo takovou důležitost, s jakou se do té doby nikdo nesetkal.

Lance LeRoy, který se později stal agentem Lestera Flatta a jeho kapely The Nashville Grass, a který byl oddaným fanouškem bluegrassu od jeho počátků, popisuje, jaký dopad mělo toto muzikantské spojení: „Lester vnesl do hudby Blue Grass Boys rytmus a pěvecký styl a Earl banjo, a to je to, co dělá bluegrass bluegrassem. Earl působil jako katalyzátor, který to všechno smíchal dohromady.“ LeRoy měl jako malý chlapec možnost vidět Blue Grass Boys: „Byla to show ve stanu někdy kolem roku 1940 nebo 1941 a Monroe tam hrál s Uncle Davy Maconem, Curly Foxem a Texas Rubym, což byly tehdy velké hvězdy Opry. Hudba, kterou Monroe hrál, se lišila od té z roku 1946 jako noc a den. Tenkrát to nebylo nic, co by se podobalo bluegrassu.“

Nová muzika Blue Grass Boys měla bezprostřední dopad na posluchače, jejichž počet se zmnohonásobil a také na mladé muzikanty, kteří poslouchali vysílání Grand Ole Opry a kteří začali začleňovat prvky nové Monroeovy hudby do své vlastní. Rovněž rozhlasoví diskžokejové zaznamenali nový trend a uváděli skladby, v nichž Earl hrál, jako „písničky s pětistrunným banjem“. Podobné to bylo i u prodejců při propagaci desek Blue Grass Boys.

Bill C. Malone ve své knize „Country Music U. S. A.“ píše: „Když se Earl Scruggs připojil k Monroeovým Blue Grass Boys, přinesl s sebou senzační novou techniku hry, která způsobila znovuzrození pětistrunného banja, jemu samotnému zajistila výjimečné postavení mezi countryovými a folkovými umělci a z bluegrassu udělala typicky americkou hudbu.“

George D. Hay z Grand Ole Opry si také Scruggsovu techniku oblíbil a hovořil o ní jako o „fantastické hře na pětistrunné banjo“. „Byl to pro mě skoro zázrak“, říká Earl. „Judge Hay byl konzervativní a měl své staré oblíbence ve svém týmu Grand Ole Opry, a tak se mohlo klidně stát, že by mé banjo nenáviděl stejně jako elektrické nástroje.“

Sonny Osborne, jeden z prvních Scruggsových následovníků, který nastoupil u Monroea čtyři roky po Earlově odchodu, říká: „Pro mě bluegrass začíná teprve okamžikem, kdy Earl přišel k Monroeovi. Earl je bluegrass. On vynalezl něco tak výjimečného, že si to nikdo z nás ani neuvědomuje. Tisíce, tisíce a tisíce banjistů se jej snaží napodobit a hrát jako on. Je to génius.“

Monroeova skupina Blue Grass Boys vydržela ve stejném složení pohromadě dva roky a natočila u Columbie 28 skladeb. Muzika byla dobrá, ale neustálé cestování bylo nepříjemné a kromě toho si Earl dělal starosti o nemocnou matku v Severní Karolíně. „Byl jsem pevně rozhodnutý z muziky odejít“, říká Earl. „Život na cestách mě unavoval, a tak jsem to zabalil a odjel domů. Myslím, že Lester (Flatt) byl také rozhodnutý u Billa skončit, ale odkládal svůj odchod, protože nevěřil, že odejdu já. Jakmile jsem byl pryč, dal výpověď i on. Brzy nato mi volal a řekl mi, že si myslí, že vrátit se zpátky do fabriky není nejšťastnější řešení a abych o tom přemýšlel. Dále mi řekl, že bychom se mohli dát dohromady a hrát jenom doma a v blízkém okolí, abych se mohl starat o matku.“

Lester s Earlem se nakonec dohodli, že u hudby zůstanou a dali dohromady skupinu. „Odjeli jsme do Danville ve Virginii“, vzpomínal Earl. „Lester, Cedric Rainwater a já. Čtvrtý z nás, Jim Eanes odtud nepocházel. Zůstali jsme tam jen asi dva nebo tři týdny. Potřebovali jsme houslistu, a tak jsme zavolali Jimovi Shumatemu. Ten souhlasil, ale chtěl, abychom přijeli do Hickory v Severní Karolíně a hráli v tamním rádiu. Jim totiž pracoval v obchodě s nábytkem v Hickory a nechtěl odtud odejít. Tak jsme za ním odjeli a několik týdnů tam hráli. Jim Eanes s námi ale nebyl, ten zůstal v Danville. Mezitím nám volal Mac Wiseman, že shání práci. Přijel za námi do Hickory a tam nám řekl o dobré rozhlasové stanici WCYB v Bristolu na hranicích mezi Virginií a Tennessee. Navázali jsme s nimi kontakt a během pár dní už jsme se stěhovali do Bristolu.“ Tento moment Earl považoval za první významný mezník své kariéry.

Publicita, kterou jim stanice WCYB udělala, vzbudila zájem posluchačů o skupinu, která se zde na přelomu dubna a května roku 1948 objevila. „Přijeli jsme tam Jim, Mac, Cedric, Lester a já“, vzpomínal Earl. „Kromě nás tam hráli tehdy také Stanley Brothers a Curley King.“ Skupina si dala název Lester Flatt, Earl Scruggs & The Foggy Mountain Boys. K tomuto názvu je inspirovala písnička Carter Family „Foggy Mountain Top“, která se také na nějaký čas stala jejich znělkou.

Úspěch v Bristolu vyústil v kontrakt s Mercury Records. „Mercury byla velmi malá společnost“, podotkl Earl. „Myslím, že jsme byli teprve třetí skupinou, která u nich natáčela desky. Producentem byl Murray Nash, který také dělal aranže všech našich nahrávek natáčených v různých studiích v rozhlasových stanicích.“

První nahrávací session Flatta a Scruggse se uskutečnil na podzim roku 1948 v Knoxville v Tennessee, kde skupina natočila první čtyři skladby, všechny z autorské dílny Earla a Lestera. Tyto nahrávky dokazují, že skupina si vytvořila svůj vlastní sound, odlišný od Blue Grass Boys, a to jak po stránce vokální, tak instrumentální. V nástrojovém obsazení vypustili mandolínu, a tak se banjo, střídané v sólech jenom houslemi, stalo dominantním nástrojem. Doprovodný rytmus udával Mac Wiseman na druhou kytaru hranou trsátkem a Lester, který hrál s palcovým prstýnkem. V gospelech hrál na kytaru Earl tříprstovým stylem.

„V době, kdy jsme hráli v rádiu WCYB, koncertoval v této oblasti také Bill Monroe“, říká Earl. „V našem pořadu jsme mu umožnili, aby oznámil termíny svých vystoupení. Tehdy s ním hrál Don Reno a ten mi nabídnul, že by chtěl vyměnit své banjo Gibson Granada z roku 1933 nebo 34 za mého Gibsona RB-3. Souhlasil jsem, a tak jsme výměnu uskutečnili.“

Od té doby, kdy Earl Granadu získal, můžeme toto banjo slyšet na všech jeho nahrávkách. Stalo se téměř takovou relikvií jako Earl sám. Jako uznání tomuto skvostnému nástroji začala firma Gibson Company v roce 1984 ručně vyrábět přesné repliky modelu Granada a kromě toho i novou řadu „Earl Scruggs“, zahrnující tři modely, z nichž špičkový je zlacený Special vykládaný barevnou perletí.

Na druhém sessionu Flatta a Scruggse na jaře 1949 nahradil Wisemana a Shumateho John Ray „Curly“ Seckler, zpěvák a mandolinista s nekomplikovaným doprovodem a houslista Art Wooten. Toho však už na dalším sessionu vystřídal Benny Sims, který tak podstatnou měrou spoluvytvářel původní sound kapely v raném období její existence u Mercury.

Skupina se přesunula do Lexingtonu v Kentucky, hrála v rádiu WVLK ve Versailles a koncertovala na školách a v divadlech a také vystupovala v pořadu „Kentucky Barn Dance“ v sobotu večer v Lexingtonu. Místní, tehdy třináctiletý kytarista J. D. Crowe byl projevem Flatta a Scruggse unešen: „Když jsem je slyšel poprvé, jejich muzika byla úplně jiná, než co jsem doposud znal. Nikdy jsem nic podobného neviděl ani neslyšel. Jejich projev byl tak dynamický, jako by to všechno mělo explodovat, a to jak v rychlých, tak i v pomalých skladbách. Jako muzikant měl Earl Scruggs bezvadný timing a jeho hra vypadala, jako by měl v každém prstě mozek. Podle mého existují v country pouze dva géniové – Earl Scruggs a Chet Atkins. Chtěl jsem hrát banjo jako Earl a kytaru jako Chet.“

Earl Scruggs V roce 1950 Flatt se Scruggsem přešli k firmě Columbia Records a několikrát tak změnili své působiště. Vždycky hráli v místním rádiu, ať už to bylo v Bristolu, Tampě, Roanoke, Raleighu nebo v Knoxville a v dané oblasti setrvali tak dlouho, dokud byla dobrá návštěvnost jejich koncertů.

V roce 1952 přišel Earl s novým technickým nápadem a vylepšením svého banja. Byl to přelaďovač, který potřeboval ve své instrumentálce „Earl´s Breakdown“. Earl ji sice natočil ještě bez přelaďovače, ale jak sám říká, „…otočit ladící mechanikou během hry dolů a pak ji vrátit zpět jenom podle sluchu vyžadovalo značnou dávku štěstí. Bylo velmi obtížné zahrát to čistě bez nějaké pomoci, a tak jsem přišel na nápad s přelaďovačem. Poprvé jsem to vyzkoušel, když jsme hráli v Raleighu a potom, asi o rok nebo dva později, když jsem složil „Flint Hill Special“, jsem přidal ještě druhý přelaďovač.“

Earl přišel také na nápad použít háčky místo kapodastru pro pátou strunu (původně je vyrobil ze sponky do vlasů) a také vymyslel vhodný kapodastr na zbývající struny. Byly to první z mnoha nápadů, které usnadnily hru na banjo.

V roce 1953 při vystoupení v Konxville viděl Flatta a Scruggse jeden z obchodních zástupců sponzorské firmy Martha White a skupinu doporučil Cohen Williamsovi od téže firmy. Ke spojení došlo v červnu roku 1953 a trvalo až do zániku skupiny. Tento okamžik Earl považuje za druhý významný vrchol své kariéry. Na počátku Martha White sponzorovala každodenní ranní rozhlasové vysílání v Nashvillu na stanici WSM, ale brzy zajistila i televizní show. Živá vystoupení v rádiu WSM pokračovala až do září 1954, kdy Flatt & Scruggs odjeli do Virginie, kde přes týden hráli v rádiu v Crewe a v sobotu vystupovali v pořadu „Old Dominion Barn Dance“ v Richmondu. Od této chvíle se ranní půlhodinky na rádiu WSM začaly vysílat ze záznamu z pásku. V tomto období také Earl s Lesterem poprvé vystupovali 14 dnů v New Yorku v pořadu nazvaném „Hayride“.

V lednu roku 1955 se skupina vrátila do Nashvillu, aby pokračovala v rozhlasovém vysílání a začala účinkovat také v živých televizních show. „Měli jsme šest živých programů týdně“, vysvětloval Earl. „Z Nashvillu jsme vždycky odjížděli v pondělí ve čtyři hodiny ráno do Columbusu v Georgii a odtud v úterý do Atlanty, což ještě nebylo tak zlé. Během dne před televizním vystoupení jsme v Atlantě natočili své rozhlasové pořady pro Marthu White na příští týden. Ve středu jsme vystupovali ve Florence v Severní Karolíně a ve čtvrtek v Huntingtonu v Západní Virginii. Odtud jsme se vrátili do Nashvillu, abychom v pátek v jednu hodinu odpoledne odjeli do Jacksonu v Tennessee. V sobotu nás čekalo vystoupení v Nashvillu v televizi WSM-TV a večer v Grand Ole Opry. Pokud jsme neměli nic dohodnutého, měli jsme pak volno zase až do pondělka do čtyř do rána. Po odpoledním televizním pořadu jsme zpravidla večer ještě hráli v nějakém divadle nebo v hale v okruhu od 50 do 75 mil od místa, kde jsme měli televizní vystoupení. Týdně jsme tak najezdili víc než 2500 mil. Teprve když začaly být dostupné filmové pásky, jsme začali naše televizní show natáčet dopředu a to nám časově umožnilo koncertovat po celé zemi a ne jen v okruhu našich televizních stanic. Časem se k Martha White připojil další sponzor, společnost Pet Milk Company, a tak jsme se objevovali ve více než čtyřiceti lokálních televizích.“

Skupina si získávala stále větší množství příznivců, kteří každé ráno ladili stanici WSM, aby své oblíbence mohli slyšet a nevynechali jediný dostupný koncert Flatta a Scruggse. Ti nejvěrnější dokonce chodili v Nashvillu k dálnici, aby viděli projíždět jejich autobus. Mnozí z nich jsou dnes aktivní muzikanti a jsou hrdí na to, že tehdy znali Flatta a Scruggse.

„Můj život byl tehdy zařízen podle Flatta a Scruggse“, říká Lance LeRoy. „Byl jsem jejich největším fanouškem. Jezdil jsem za nimi stovky mil, jen abych je slyšel. Domů jsem se vracel právě tak akorát, abych stihl jít do práce.“

Popularita Flatta & Scruggse v 50. letech neustále stoupala. „Lidé říkají, že Elvis zabil country music“, říkal Earl, „ale my jsme na tom byli lépe než kdykoli předtím. Lidé byli přímo hladoví po naší muzice. Ostatní však na tom byli mnohem hůře. Skoro každá skupina v Nashvillu se rozpadla a jedinou cestou k přežití byla společná show s velkými hvězdami.“

V květnu 1955 doplnil Foggy Mountain Boys „Uncle Josh“ Graves na rezofonickou kytaru, čímž dosáhl sound skupiny nových rozměrů a přiblížil se tradiční country hudbě, jejímž představitelem byl například Roy Acuff.

Josh Graves vzpomínal: „Lester a Earl mě poznali v době, kdy jsem hrál s Esco Hankinsem v Lexingtonu kolem roku 1949 nebo 1950 v „Old Kentucky Mountain Barn Dance“, kde oni vystupovali každou sobotu. Pak potřebovali basistu, tak mi zavolali do Richmondu, kde jsem tenkrát hrál s Mac Wisemanem. U něho jsem hrál asi rok poté, co jsem odešel od Wilmy Lee a Stoneyho Coopera. Přišel jsem k Flattovi a Scruggsovi na zkoušku a zůstal s nimi celých 14 let, aniž bych se byl dozvěděl, že jsem byl přijat. Earl byl dobrý učitel, jeden z nejlepších lidí, se kterými jsem hrál a mnoho jsem se od něho naučil. Svým způsobem je to génius.“

Skupinou Foggy Mountain Boys během času krátce prošli různí muzikanti, jako byli Frank „Hylo“ Brown, Monroe Fields, Benny Martin, „Curly“ Seckler, Earl Taylor, „zpívající autobusáci“ Billy Powers a Howard G. „Johnny“ Johnson, který také hrál doprovodnou kytaru, až se složení kapely ustálilo na tomto obsazení: Flatt, Scruggs, a dále Paul Warren – housle, English P. „Cousin Jake“ Tullock – kontrabas a „Josh“ Graves – Dobro.

Koncem 50. let začal s nástupem folkového boomu stoupat i zájem o bluegrass, který byl v těch letech považován za součást folk music. Tento zájem se neomezil jen na tradiční oblast Jihu, ale rozšířil se i do velkých měst, jako New York nebo Chicago. Vrchovatou měrou se o to zasloužil především Earl Scruggs a jeho pikovací technika hry.

V roce 1959 se Earl zúčastnil Folkového festivalu v Newportu. Tehdy tam byl pozván sám, bez Lestera a Foggy Mountain Boys, ale v dalších letech už vystupovali v Newportu kompletní. V důsledku dosažených úspěchů byli Flatt & Scruggs pozváni k první živé televizní show v celostátní televizi CBS a rovněž získali angažmá v klubu v Los Angeles, kde se shodou okolností setkali s tvůrcem televizního seriálu „The Beverly Hillbillies“ Paulem Henningem. To byl počátek třetího vrcholu Earlovy kariéry.

Paní Louise Scruggsová, která využívala svých schopností po dlouhé roky jako agent a manager Flatta a Scruggse a byla jednou z prvních žen v byznysu country music, vzpomínala: „Pan Henning projevil velký zájem o to, aby Lester a Earl udělali tématickou hudbu k jeho televiznímu pořadu „The Beverly Hillbillies“. Obšírně jsme o tom diskutovali a když jsme viděli zkušební snímky, souhlasili jsme. Hudba byla natočena 15. srpna 1962 a vlastní pořad měl premiéru v září. Když jsem tu doprovodnou hudbu slyšela, napadlo mě, že by z toho mohla být skvělá písnička pro desku. Zavolala jsem panu Henningovi, ten byl tím nápadem velice potěšen, a tak Lester a Earl natočili 24. září 1962 „The Ballad Of Jed Clampett“, která na singlu vyšla už 12. října. Navzdory některým negativním recenzím se seriál stal během pár týdnů od uvedení jedničkou a zůstal jí několik měsíců.“

„8. prosince 1962“, pokračuje paní Louise, „přesně v den Lesterova a Earlova slavného koncertu v Carnegie Hall, kde bylo natočeno album „Flatt & Scruggs At Carnegie Hall“, se skladba „The Ballad Of Jed Clampett“ vyšvihla do čela countryového žebříčku Billboardu. Dostala se také do žebříčků pop music a byla rovněž nominována na Grammy. Lester a Earl se dostali na cestu k celosvětové slávě a já jsem byla rázem zaplavena telefonickými žádostmi o jejich koncerty.“

„Seriál „The Beverly Hillbillies“ byl vysílán ve více než sedmdesáti státech“, pokračovala dále paní Louise. „Earlova hra a také jejich účinkování v sedmi epizodách seriálu zaměřilo pozornost široké veřejnosti právě na banjo. Tento seriál přinesl nebývalý zájem o country music a zvláště o bluegrass i v oblastech, kde nikdy předtím nic podobného neslyšeli.“

Ačkoli Earl už léta vystupoval na jevišti, v rádiu i v televizi, nikdy doposud nemusel pracovat podle scénáře. „Trochu mi to působilo problémy“, řekl. “Musel jsem odříkávat slovo od slova přesně jak to bylo napsáno ve scénáři a někdy to bylo napsáno tak, že mi bylo trapné to vůbec říkat. Musel jsi znát svou roli lépe než sama sebe, protože jinak jsi ztratil souvislosti.“

V době natáčení seriálu „The Beverly Hillbillies“ Earl s Lesterem zpravidla strávili tři dny v týdnu v televizním studiu od šesti ráno do šesti večer a zbylé čtyři dny jezdili na turné pro Martha White Mills, ovšem nyní do mnohem vzdálenějších míst než dříve, protože teď hráli také pro obecenstvo, které je znalo jen z obrazovky.

Čtvrtý vrchol Earlovy kariéry přišel v roce 1967, když jeho původní verze instrumentálky „Foggy Mountain Breakdown“ z roku 1950 byla použita jako hudba k filmu „Bonnie And Clyde“ o gangsterské dvojici z období deprese 30. let. Automobilové honičky tady byly podkresleny Earlovým banjem, které svou rychlostí a dynamikou přesně vystihovalo děj filmu. Melodie „Foggy Mountain Breakdown“ získala Grammy jako filmová hudba a rovněž obdržela cenu „Million-Air“ od B.M.I. (Broadcast Music, Inc.) za více než milion vysílání v U.S.A.

Earl vzpomínal: „Šel jsem se na ten film v Nashvillu podívat, abych viděl, jak filmaři s mojí muzikou naložili. Skutečně se mi to líbilo. Byl to první film, kdy jsem viděl, aby diváci aplaudovali gangsterům.“

Earl Scruggs V roce 1968 Flatt & Scruggs natočili album „The Story Of Bonnie And Clyde“, které obsahovalo v pořadí už třetí verzi instrumentálky „Foggy Mountain Breakdown“ a v témže roce uskutečnili jako první americká bluegrassová skupina turné do Asie. Earlova manželka Louise vzpomínala: „V březnu 1968 udělali své první zahraniční turné do Japonska a na Taiwan. Koncerty byly vyprodané a na závěr museli udělat ještě jeden koncert v Tokiu. Při prvním koncertě promotér prohlásil, že Lester a Earl budou rozdávat autogramy po skončení koncertu ve vstupní hale. Po několika minutách vznikl nepředstavitelný zmatek a dav diváků prolomil skleněné dveře do haly. Musela být zhasnuta světla a Lester s Earlem a ostatními muzikanty byli odvedeni zadním východem jen za svitu zapálených cigaret. Připomínalo to první příjezd Beatles do Států. Earl se svým typickým smyslem pro humor se zeptal promotéra, jestli při koncertě v Osace zase budou dávat autogramy. „Žádné autogramy! Žádné autogramy! Je to příliš nebezpečné! Už nikdy žádné autogramy!“ křičel promotér.“

Na konci roku 1968 už bylo jasné, že cesty Flatta a Scruggse se musí rozejít. Earl chtěl experimentovat s novými hudebními směry a pracovat se svými syny, kteří už byli připraveni na profesionální úroveň. V lednu 1969 ještě společně vystupovali na prezidentské inaugurační party, ale jejich poslední koncert v Opry měl datum 22. února 1969.

Lester se vrátil k tradičnímu bluegrassu se svojí novou skupinou The Nashville Grass a Earl se svými syny Garym, Randym a Stevem rozjeli Earl Scruggs Revue, která produkovala hudbu pro všechny věkové vrstvy posluchačů. To Earl považoval za pátý vrchol na své hudební dráze. Jejich hudba kombinovala prvky rocku, popu, country a blues do nových forem.

Scruggsovi tři synové byli multiinstrumentalisty a hráli hudbu, která jim byla blízká. Randy hrál na kytaru již na otcových nahrávkách s Flattem od svých 13 let, Gary se věnoval hudbě v různých skupinách už při studiu na Vanderbiltově univerzitě a nejmladší Steve vystupoval s Revue od svých jedenácti let, i když zpočátku, než dokončil základní školu, pouze o víkendech. Dalšími členy Revue byli Jody Maphis, syn legendárního kytaristy Joe Maphise a časem skupinou prošel také Vassar Clements, Josh Graves a Bob Wilson.

„Revue na tom byla po finanční stránce podstatně lépe než Flatt & Scruggs“, řekl o tomto období svého hudebního života Earl. „V září 1969 jsme se vrátili do Grand Ole Opry a dostali jsme se do světa velkého byznysu. Měli jsme spoustu koncertů před vyprodaným hledištěm na univerzitách, ve velkých auditoriích a arénách, vystupovali jsme v Carnegie Hall a několik let za sebou i na velkém letním festivalu v central Parku v New Yorku. Kromě toho jsme natočili vlastní film „Banjo Man“, který měl premiéru v Kennedyho centru ve Washingtonu D. C., udělali jsme hudbu k filmu „Ehere The Lilies Bloom“ a vystupovali v celé řadě televizních show. Hráli jsme něco trochu jiného a vydrželo nám to deset let. Práce s mými syny byla pro mě největším zážitkem a vyvrcholením celé mé kariéry.“

Přestože Revue neměla tolik nadšených bluegrassových fanoušků jako Flatt & Scruggs, byla posluchači i sdělovacími prostředky přijímána velmi dobře. Kupříkladu v novinách The Denver Post se psalo: „Neexistuje na poli country-rocku nebo rock-a-billy, nebo jak to lze nazvat, lepší skupina a není a zřejmě ani nikdy nebude lepšího country-folkového umělce nad Earla Scruggse.“ Noviny Expo Center v Indianopolis zase napsaly: „Mnoho lidí přišlo v očekávání, že uslyší bluegrass nebo country a bylo překvapeno, že jsou na rockovém koncertě. Earl Scruggs však sám přesvědčil posluchače, že jeho muziku není potřeba zařazovat do žádné škatulky. Ta je unikátní sama o sobě. Univerzálnost Revue je pozoruhodná.“

Skupina do vlastního vývoje bluegrassu už nijak nezasáhla, ale některé nahrávky přesto zasluhují pozornosti, jako například album „Earl Scruggs: Dueling Banjos“ (1973, Columbia, C-32268) nebo „Earl Scruggs: His Family and Friends“ (1971) s Bobem Dylanem, Docem Watsonem, Joan Baezovou a The Byrds, případně „The Earl Scruggs Revue: Live! From Austin City Limits“ (1977, Columbia C-34464). V roce 1972 také Earl Scruggs přijal pozvání účinkovat na třídeskovém projektu (nyní 2CD) „Will The Circle Be Unbroken“ country rockové skupiny The Nitty Gritty Dirt Band. Tohle trojalbum znamenalo v americké hudbě průlom v prolínání bluegrassu, moderní country a country-rocku a dodnes je označováno za jeden z nejvýznamnějších nahrávacích projektů v oblasti americké hudby country & western.

Earl Scruggs Revue oslavila 25. výročí Earlova nahrávání u Columbie natočením desky „Anniversary Album“ a celkově za dobu svého trvání (existovala do roku 1980) nahrála 16 alb. V celkové řadě poslední deska této formace s názvem „Today and Forever“ (1979, CBS-83755) obsahuje už čistý country rock a vliv banja Earla Scruggse je už v použitém materiálu téměř zanedbatelný.

Koncem osmdesátých let 20. století se Earlu Scruggsovi poněkud zhoršilo zdraví a výrazně omezil veřejné vystupování, od roku 1996 pak žil v Madisonu v Tennessee se svou manželkou a nahrával již jen zcela výjimečně a příležitostně. Přesto pokaždé, když se na některé z desek objevil jako host, byl jeho charakteristický způsob hry na první poslech rozeznatelný mezi stovkami jiných banjistů.

Lester Flatt a Earl Scruggs byli uvedeni v roce 1985 do Dvorany slávy country hudby (Country Music Hall of Fame), v roce 1991 se Earl Scruggs (společně s Lesterem Flattem a Billem Monroem) stal členem Dvorany slávy Mezinárodní bluegrassové asociace (IBMA’s Hall of Honor). Je významné, že se Earlu Scruggsovi společně s Lesterem Flattem dostalo této pocty ve stejném roce s „Otcem bluegrassu“. Svědčí to o pro tuto hudbu nesporném významu všech tří pánů rovným dílem.

Earl Scruggs byl až do konce svého života pro hráče na „páté dítě bluegrassu“ obrovskou autoritou. Zemřel v ranních hodinách (amerického času) ve středu 28. března 2012 ve věku 88 let. Za více než 60 let veřejného vystupování obdržel Earl spoustu ocenění a jeho dům byl plný cen, zlatých desek a uznání od prezidentů a guvernérů. Stejným oceněním, které však není vidět, je úcta, jakou k němu chovali, chovají a budou chovat ostatní kolegové a muzikanti.


© 1997, 2008, 2012 Milan J. Kalinics, Brno (v březnu 2012 upraveno pro BGCZ.net)

Použitá literatura:
EARL SCRUGGS (Václav Tajchl, Pelhřimov, září 1996, doplnil a upravil Milan J. Kalinics, Brno, 2008, 2012) / ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2012) / AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, 1997) / DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995) / COUNTRY MUSIC U. S. A. (Bill C. Malone) / EARL SCRUGGS AND THE 5-STRING BANJO (Earl Scruggs, 1968)

[Akt. známka: 1,22 / Počet hlasů: 18] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Milan J. Kalinics | Počet komentářů: 4 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Čtenář
Jméno / přezdívka:

Heslo:




Bazárek / Inzerce

Poslední komentáře
- naprostá pecka, musí se vidět a slyšet živě
Jak kluci předvedli v Kopidlně, úžasná muzika. Díky nad pomě...

- bez titulku
Tak to si nemohu nechat ujít.

- Glen Campbell odešel na nebeský jam
Jeho verze Gentle On My Mind ukazuje Glena i jako parádního ...

- bez titulku
Cyro, tož to zaváháš. My jdem...10km od Zlína, to si nemůžem...

- uff
Keby som mohol,hned pridem a kukam,pocuvam,pijem a maknem ak...

- singl Once Up - tu je celý song
Parádní newgrassová píseň, bezva basa a zpěvy i celkový driv...


Diskuze / Poradna
- 21.9.17 (Poradna)
Chtěl bych si koupit novou kytaru a hledám něco kolem 30 tis...

- 15.7.17 (Poradna)
Gratuluju kapele ke stavu, kdy po pokrytí nákladů na cestu a...

- 8.7.17 (Poradna)
Jak je vidět, asi žádný český text neexistuje tak si ho budu...

- 6.7.17 (Poradna)
Potřeboval bych poradit jakým způsobem dělit honorář kapely ...

- 4.7.17 (Poradna)
Tim je mysleno Drop D ladeni? Ja se naucila tady: http://nan...

- 3.7.17 (Poradna)
Nevíte někdo zda existuje česká verze textu k písničce Johna...


O tomto webu
RSS:
(http://bgcz.net/rss.php)
ATOM:
(http://bgcz.net/atom.php)

Články a názory, zde zveřejněné, nemusí být vždy totožné s názory redakce!

BlueGrass CZ

Tento web byl vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS