Dnešní datum: 27.05.2018  | Hlavní stránka | Seznam rubrik | Kalendář akcí | Bazárek-Inzerce | Nápověda |  




Objednej kapelu

Redakce
Pajas (Pavel Suldovský)
RaCeK (Radek Valenta)
RoseeAnn (Jiřina Langová)
Grass (Milan J. Kalinics)

Redakce vytváří celkovou koncepci webu a zaštiťuje jeho provoz. Máte-li cokoliv na redakci, napište nám

Spuštěno: 18.9.2004



Dobro

* Dobro - hudební nástroj a jeho historie

Vydáno dne 13. 06. 2005 (42582 přečtení)

Některé odborné články vznikají několik měsíců a třeba i půl roku, i když je takový článek nakonec publikován v konečné tištěné podobě třeba jen na pěti stránkách. Často je potřeba, aby na podobném příspěvku spolupracovali dva a někdy i více autorů, protože je nutné prostudovat spoustu jiné literatury, různých útržkovitých informací a všechny si před publikováním ověřit, aby byly pravdivé. Je to i případ následujícího příspěvku na tomto webu...

JOZEF DOPYERA A SLOVENSKO

V květnu 1887 se tehdy třicetiletý Jozef Dopyera oženil v Dolní Krupé s o pět let mladší Katarínou Sonnenfeldovou. Pocházel z tradiční mlynářské rodiny, ve které se povolání dědilo z generace na generaci, a tak není divu, že také u jeho jména nacházíme v oddacím listě profesi "molitor", mlynář. Mimochodem, mlynářský rod Dopyerů se dá sledovat v dokumentech už od 18. století až do padesátých let 20. století. Dopyerové působili jako mlynáři na Slovensku v Dolní Krupé, Modrance, Báhoni, Jarní, Budmericích, Košolné, Lábě, Velkých Levárech, Kútech, Borském Svatém Mikuláši, Borském Svatém Petru … Dokonce dodnes existuje v Kútech lokalita nazvaná "Dopyerův mlýn" - jak to uvádí i Vlastivědný slovník obcí na Slovensku.

Krátce po svatbě se novomanželé přestěhovali z Dolní Krupé do Kútů, a možná právě v Dopyerově mlýně se narodilo i jejich první dítě z deseti, dcera Štefánia (anglicky Stephanie). Druhá byla též dcera, Erma. Třetí byla Laura (Eleonora). V obci Stráže se 6. července roku 1893 narodil i nejstarší syn Ján (John), pozdější vynálezce dobra. Dalším byl Rudolf (Rudy). Šestý Janův sourozenec byl Ľudovít (Louis).

Zanedlouho se celá rodina vrátila do Dolní Krupé, kde se zase v letech 1900 a 1903 narodily nejmladší děti. Byly to dvě dvojice dvojčat - Robert (Bob) a Valerie (Voli), Gabriela (Gabe) a Emil (Ed).

Otec Jozef Dopyera byl houslistou i houslařem a pod jeho dohledem zhotovil Ján už v Dolní Krupé několik houslí. Jak vzpomíná Jánova dcera Anna Maria West o několik desetiletí později, měl její otec i muzikantské vlohy : "Otec hrál na kytaru, mandolínu, ukulele, housle, violu a banjo. Na všechny nástroje se naučil hrát docela sám. Později i na akordeon, na který ho učil přítel, neměl ale mnoho času tuto zručnost příliš rozvíjet. Jako děti jsme mnohé večery sedávali pospolu kolem matčina klavíru, otec hrál na housle a zpíval spolu s námi. Otec miloval romantické písně s chytlavými melodiemi. Byl fanouškem nedělní "Lawrence Walk´s show" a nevynechal ani jediný jejich program."

VYSTĚHOVÁNÍ ZE SLOVENSKA A PRVNÍ ROKY V USA

Mlynář byl sice bohatý na děti, ale uživit takovou velkou rodinu nebylo skutečně lehké. Proto všichni odcházejí roku 1908, podobně jako mnozí jiní jejich krajané, hledat si svoje štěstí za "Velkou louži" do Ameriky. K tomuto rozhodnutí už více než padesátiletého mlynáře jistě přispěly i obě nejstarší dcery, které už v té době žily v Los Angeles v Kalifornii.

Slovenský mlynář se v daleké zemi neztratil, i když už nepracoval ve své původní profesi. Protože ovládal více řemesel a navíc byl i muzikální, otevřel si zanedlouho na předměstí Los Angeles stolařskou dílnu, ve které nejprve opravoval a později i vyráběl housle, kytary a jiné dřevěné strunné hudební nástroje.

Je samozřejmé, že všech pět synů bývalého mlynáře se také točilo kolem výroby hudebních nástrojů a spolu s otcem hrávali i na zábavách krajanů ze spolku "National Slovak Society", jehož byli členy.

Jozef Dopyera umřel koncem 30. let v Los Angeles. A jak vzpomíná jeho vnučka Anne Dopyera West: "Seděla jsem mu na klíně a švitořila jako malá veveřička. A on se jen usmíval a na všechno, co jsem říkala, přikývnul hlavou. Uběhlo několik roků, než jsem si uvědomila, že dědeček nemluví anglicky, a proto se mnou nikdy nemluvil. Pokud vím, nikdy nechtěl ze Slovenska odejít, ale uvědomoval si, že pro jeho rodinu je to nejlepší řešení."

JÁN DOPYERA A JEHO REZOFONICKÁ KYTARA

Jako nejšikovnější z bratrů se ukázal být nejstarší Ján, vlastně nyní už John Dopyera (resp. Dopera), který měl otevřenou hlavu, technický talent, cit pro dřevo a hudební nadání. U otce se vyučil prvotřídním stavitelem houslí, a tak kolem roku 1920 se mohl osamostatnit a spolu s bratry si otevřel dílnu na opravu hudebních nástrojů, kde brzy začal vyrábět kytary, housle a banja, nejpřístupnější nástroje té doby.

Jána zaujal především problém možnosti zesílení zvuku těchto akustických nástrojů. V té době ještě neexistovaly elektromagnetické snímače, a tak Ján nejprve zkonstruoval prototyp zvláštních houslí, které měly kovový rezonátor se zvukovou troubou z Edisonova fonografu. Potom se pokusil zesílit i relativně slabý zvuk akustické kytary a po delším experimentování se mu to podařilo. Vyrobil nový druh celokovové kytary, jejíž zvuk mechanicky zesilovaly tři rezonátory umístěné na korpusu. Tímto činem podle amerických expertů Ján zcela "zrevolucionalizoval" tehdejší průmysl na výrobu kytar. Celkový korpus kytary představoval už přechod od tradiční ruční výroby k strojní a americký publicista Richard Smith o tom v měsíčníku "Guitar Player" později napsal: "Vynález nové kytary byl brilantním spojením více originálních myšlenek, používaných původně v tak rozdílných oblastech jako byl fonografický průmysl, výroba automobilů, stavba houslí a banjí a zlatnictví."

Korpus kytary byl z plechu, sestávajícího ze 70% mědi a 30% zinku, který je nakonec poniklovaný (tato slitina je v některých publikacích označována jako tzv. "německé stříbro"). Pokusy s různými jinými materiály (papír, sklo, lisovaný fíbr, cín a jiné kovy) a umístěním rezonátorů ukázaly, že nejlépe zněly kytary s tenkými postříbřenými rezonátory z hliníku.

V říjnu roku 1926 požádal Ján o první patent na svoji novou kytaru a společně se svými bratry Rudolfem a Emilem začal i s její výrobou. Kytara měla úspěch, a tak začátkem roku 1928 společně se skupinou investorů založili firmu na její výrobu "National Strings Instrument Corporation", která měla zanedlouho 22 zaměstnanců. Nový nástroj s názvem National Tri-Plate Style 1 šel dobře na odbyt.

DOBRO

Ale navzdory úspěchu netrvalo dlouho a začátkem roku 1929 po sporech s partnery vystoupil z firmy nejprve Ján a po něm i oba jeho bratři. I když všechna patentová práva zůstala u National, Ján se neobával, protože už měl promyšlený nový rezonátorový systém. V červnu roku 1929 požádal Rudolfovým jménem o patent na svoji novou vylepšenou kytaru s jedním 12 palcovým kovovým rezonátorem, dřevěným tělem a novým designem. Na rozdíl od předcházející celokovové kytary, kde byla kobylka položená přímo na rezonátoru, na nové kytaře byla umístěna nad ním, takže netlumila zvuk a nástroj dostal čistější a zvonivější hlas. I když nástroj z dálky vypadal jako obyčejná kytara, měl docela jinou konstrukci. Zesilovací část, upevněná dřevěným prstencem, sestávala ze třech separátních částí.

První je tenký kovový rezonátor z hliníku pro vlastní zesílení. Druhou je tzv. Spider Web Bridge, kovová konstrukce podobná pavučině, odlehčující tlak kobylky, přes kterou jsou nataženy struny, a zabraňující kontaktu mezi rezonátorem a kobylkou. Třetí je kryt rezonátoru, který i když není důležitý pro zvuk, umožňuje opření pravé ruky hráče a má velký význam pro celkový optický design nástroje.

Za podpory otce a dalších bratrů Roberta a Ľudovíta, kteří obchodovali s auty, si tři bratři Dopyerovi koncem léta 1929 založili vlastní firmu, která začala konkurovat Nationalu a vyráběla především novou rezofonickou kytaru jako její výhradní výrobce. Firma prosperovala tak dobře, že jako jedna z mála přežila bez problémů i těžkou hospodářskou krizi. Svůj nový nástroj, stejně jako firmu, bratři nazvali podle zkratky svého jména DO pyera BRO thers - DOBRO.

Název se časem natolik ujal mezi hudebníky, že postupně docela splynul se samotným druhem nástroje a stal se obecným synonymem pro všechny kytary s rezonátory, i když pocházely od různých firem a nesly různá jména, jako National, Supro, Shobro atd.

Dopyerové nezapřeli ani svůj slovenský původ a reklamní slogan pro jejich kytaru to zdůrazňoval: "Dobro znamená dobrý v každém jazyce!" (Dobro means good in any language!)

JINÉ VYNÁLEZY JÁNA DOPYERY

Nebyl to jen vynález dobra, kterým se Ján a jeho bratři natrvalo zapsali do análů světové hudebně-technické historie. Už v roce 1932 ve spolupráci s kytaristou Artem Simpsonem vytvořili několik svých rezonátorových kytar s magnetickým snímačem, které se považují za první průmyslově vyrobené elektrifikované španělské kytary. Kromě toho dostal Ján patent i na první elektrické housle na světě a více patentů na design kytary a banja.

DOBRO A HUDBA

Na dobro se hraje buď podobně jako na normální španělskou kytaru (na dobra s klasickým, kytarovým, zaobleným krkem, dnes nejčastěji v jazzové hudbě) nebo tzv. bottleneck, či slide stylem a laděním v otevřeném akordu, nebo jako na havajskou kytaru, pomocí hracího želízka. Tehdy je zavěšené nebo položené horizontálně na kolenou hráče.

Díky svým akustickým možnostem mělo dobro pěkný, silný a zvonivý zvuk. V té době byla v USA velmi rozšířená a populární havajská hudba. Mnozí původní hráči na havajskou kytaru se adaptovali na dobro. Používali jej mnozí renomovaní umělci té doby - Sol Hoopii, Coo West, La Launi, Ramon Navarro … Dobro používali i hudebníci tehdejší hillbilly music - Arizona Rangers, Beverly Hill Billies, Peetie Wheatstraw a další.

Koncem 20.let byl Jimmie Rodgers na vrcholu slávy. A byl to právě on, kdo ve své hudbě dobro často používal. Jeho dobrista byl Cliff Carlisle (* 6.3.1904, † 2.4.1983), jehož vokální styl hry později ovlivnil i zakladatele bluegrassové hry na dobro Bucka Gravese.

Grand Ole Opry v Nashville je určitě tím nejsprávnějším místem, kde může hudební nástroj získat pro svoji existenci potřebnou platformu. Pete Kirby, přezdívaný Brother Oswald, člen skupiny Roy Acuffa "Smoky Mountain Boys" byl ten, jenž ho ve 40. letech přinesl na její pódium v Rhyman Auditoriu.

Ve 40. letech, když Oswald a Acuff hrávali v Opry a nahrávali LP pro Columbia Records, existovalo více regionálních skupin, podobně založených. Jednou z nich byla i skupina Cumberland Mountain Folks. V ní hrál na dobro George Speedy Krise.

Když na přelomu 50. a 60. let vznikl v USA opětovný zájem o folkovou hudbu, (tzv. folkový revival), ocitly se na výsluní nové country a bluegrassové kapely, a s nimi znovu i dobro.

Dobro, které v americké country music doslova zlidovělo, se postupně dostalo i do kruhů moderních rockových a bluesových hudebníků, a tak si můžeme jeho zvuk poslechnout i na mnohých nahrávkách takových velikánů folkrocku, blues a rocku, jakými jsou Bob Dylan, Johnny Winter, Keith Richards, Duanne Allman, Rory Gallagher, Lowell George nebo Steve Ray Vaughan. V roce 1985 vydala britská rocková skupina Dire Straits album Brothers In Arms. Na obalu původní LP desky a později také na bookletu reedovaného CD je obrázek krásné, celokovové kytary, o které zasvěcenější vědí, že se nazývá Dobro. Na deskách Dire Straits na tento nástroj hraje zpravidla přizvaný studiový hráč, původně špičkový steelkytarista Paul Franklin. (Jeho hra vyniká nejvíce na albu Dire Straits - On Every Street z roku 1991). Dobro musí být láskou Marka Knopflera, protože na své desce z roku 1990 "Notting Hillbillies - Missing … Presumed Having A Good Time" ho spolu s přítelkyní vidíme držet čtyři překrásná celokovová dobra a každé jiné…

DOBRO V BLUEGRASSU

I když se dobro používá v různých hudebních žánrech, počínajíc havajskou hudbou a končíc rockem, je country music a hlavně bluegrass nepochybně jeho mateřským přístavem.

V bluegrassu dobro zpopularizoval Buck Graves alias Uncle Josh (* 27.9.1927), dobrista ze skupiny Lestera Flatta a Earla Scruggse "Foggy Mountain Boys" a Robert "Tut" Taylor (* 20.11.1923), který vlastní pravděpodobně největší sbírku Dober na světě.

Buck "Josh" Graves dobro v 50. letech doslova oprášil a má na svědomí jeho dnešní oblibu. Začínal mnohem dřív ve skupině Esca Hankinse a pokračoval ve skupině Wilmy Lee a Stoney Coopera "Clinch Mountain Boys". Uplatnil při hře na tento nástroj banjovou techniku pravé ruky - roly, což je kombinace brnkání palce, ukazováku a prostředníku pravé ruky pomocí prstýnků. Roly a skluzy smíchal v podmanivý styl, který okouzlil mnoho posluchačů.

Historie dobro pokračovala v hlavním městě USA, ve Washingtonu D.C., s modernějším a propracovanějším stylem hry, který představoval Mike Auldridge (* 30.12.1938). Ten Gravesův styl přizpůsobil svému cítění a dal mu novou dimenzi, ale v podstatě používal stejnou techniku. Známe jej především ze skupin Country Gentlemen, Seldom Scene a Chesapeake, z desek tria Auldridge, Bennett & Gaudreau, z poslední doby pak z desky "Mike Auldridge, Jim Heffernan & Hal Rugg - Resocasters" [všichni tři jsou skvělými hráči na rezofonické nástroje].

Jerry Douglas (* 28.5.1956) je nejznámějším a velmi žádaným studiovým hráčem. Používá dost odlišný styl hry pravé i levé ruky. Jeho technika je spíše "trsátková" a zaměstnává hlavně palec, nejméně ukazovák, který je z rolových prstů nejslabší. S udivující rychlostí používá příklepy a odtrhy želízkem v levé ruce. Hraje až agresivně, takže jeho hra je nezaměnitelná. V roce 1987 navštívil Jerry Douglas se skupinou "Nashville Masters" poprvé Československo, v 90. letech účinkoval na Slovensku, například společně s Peterem Rowanem [Na festivalu Dobrofest a ve slovenské kabelové televizi].

Současnou jedničkou na konci 90. let je Rob Ickes ze skupiny "Blue Highway". Měli jsme možnost jeho hru slyšet už po dvakrát i na Slovensku. Mezi absolutní světovou špičku bezesporu patří i český Luboš Novotný hrající v současnosti s "Druhou trávou". Vynikajícími hráči na dobro v celosvětovém měřítku jsou také Slováci Henrich Novák a Peter Szabados.

Existuje samozřejmě plejáda dalších dobristů, kteří sehráli v historii tohoto nástroje významnou roli. Jedním z nich je Stacy Phillips, skutečný novátor a všestranný hráč. Můžete si jej pamatovat například z bluegrassových "Tasty Licks" nebo z desky "Tony Trischka - Banjoland". Zbývá dodat, že na některých projektech zůstává tento výrazný a hráčsky někdy až extravagantní dobrista utajen pod pseudonymem Moshe Sawitski (což bylo pravé jméno jeho dědečka).

Z moderních dobristů v poslední době zaujmou svými technikami Randy Kohrs, Roger Williams (viz recenze na desku Ben Demerath - Jack Of Fools), technicky naprosto výjimečný Bill Cardine (těžiště skupiny Biscuit Burners), výborný Andy Hall (z formace Infamous Stringdusters), Anders Beck (skupina Wayword Sons), Martin Gross, Greg Booth, Lou Wamp, Chris Joslin (střídal banjo a dobro ve skupině Crucial Smith) nebo Phil Leadbetter.

A není možné nezmínit ještě některá další jména zajímavých hráčů na dobro z dřívější doby i ze současnosti, kterými jsou mj. Gene Wooten (dnes již nežijící), Curtis Burch (známější spíše jako kytarista z působení ve skupině New Grass Revival), Frank Poindexter a Leon Poindexter (dva ze strýců Tonyho Rice), Kim Gardner, Tim Graves (synovec Bucka Gravese), Al Brinkerhoff, Jaret Carter, Tuck Tucker, Jimmy Stewart, Kevin Maul, Tim Mullins, Robby Turner, Al Perkins, Stephen Toth, Harold East a nevyčíslitelná řada dalších. Za zmínku stojí také Francouz Gilbert Caranhac, Kanaďan Doug Cox (skupina Travels With Charley), Brit Paul Godden nebo Švéd Jan Ekman (skupina Downhill Bluegrass Band).

Co se týče žen, za všechny zmíním dvě. Na západním pobřeží v oblasti San Francisca působí asi nejznámější dobristka Sally Van Meter, jejíž hra je charakteristická dynamikou a vkusem. Zajímavou hráčkou na tento nástroj je také zpěvačka Emily Robison ze skupiny Dixie Chicks.

SPOJENÍ FIREM DOBRO A NATIONAL

V roce 1934 skončil dlouholetý konkurenční souboj starších a novějších vynálezů Jána Dopyery. Obě dvě firmy, Dobro i National, vytvořily společnost National Dobro Corporation. Celá firma přesídlila do Chicaga (v roce 1935), kde kromě Dobra vyráběla především elektrické kytary, steel kytary, elektrické housle, mandolíny a zesilovače. Rudolf, ale ani samotný vynálezce Ján se už na tomto stěhování navzdory vynikající nabídce nepodíleli a přenechali vedení firmy Emilovi a Ľudovítovi. Jánovi nevyhovovalo tamní podnebí, a tak radši zůstal na Západním pobřeží, kde si v Grants Pass (stát Oregon) otevřel malý hudební obchod. Tam pokračoval ve vývoji nových strunných nástrojů a získal patent na vylepšené housle s rezonátorem. Dožil se vysokého věku. Měl více než 94 roků, když v lednu roku 1988 umřel.

DALŠÍ OSUDY DOBRA

Emil Dopyera se také brzy vrátil na Západní pobřeží a v Chicagu zůstal jen Ľudovít, který se později stal spoluzakladatelem další firmy vyrábějící Dobro - Valco. Druhá světová válka ale zastavila výrobu Dobra kvůli nedostatku materiálu - speciálních kovů, protože ty byly potřebné pro vojenský průmysl. Poválečná historie Dobra je poněkud zmatená. Firma Valco se sice vrátila k výrobě hudebních nástrojů, ale jedinou amplifikovanou kytarou, kterou vyráběla, byla Resophonic National.

Začátkem 60. let se poptávka po tomto nástroji stala tak velká, že bratři Rudolf a Emil Dopyerovi vyšli opět z ústraní, koupili si originální zařízení firmy, právo na název Dobro a znovu začali vyrábět, tentokrát pod názvem Dopyera Originals. Pro nás je zajímavé, že v El Montu, v Kalifornii, kde v té době žili, vyvinuli i nový druh baskytary. Také ta dostala slovenské jméno - Zorka, tedy zornička, anebo, jak ji uváděli v překladu Bright Star.

V roce 1967 Dopyerové všechno prodali firmě Mosrite, která za dva roky zbankrotovala. Roku 1971 si jméno i firmu znovu koupil Emil Dopyera mladší a založil v Long Beach v Kalifornii firmu Original Music Instrument Company (O.M.I.), která dobra vyrábí dodnes. Jejich nové rezofonické kytary "Hound Dog" měly podobnou konstrukci jako původní dobra. Po již zmiňovaném bankrotu firmy Mosrite znovu získali právo na jméno Dobro Dopyerové a v roce 1970 se znovu objevil znak s lyrou a nápisem Dobro na kytarách. Posledním majitelem firmy z rodu Dopyerů byla Gabriela (provdaná Lazarová) spolu se svým nejmladším synem (Ronaldem Lazarem). Firma v té době nesla název O.M.I. V osmdesátých letech ji prodala Chetovi Lizakovi a poměrně nedávno skončila v rukou staré a velké Gibson Musical Instrument Co.

Zájem o dobro neupadl ani po smrti původního vynálezce a jeho bratrů. O rodinnou historii dobra se nyní stará Jánův syn, John Ed Dopyera Jr., který kromě originálních rezofonických nástrojů a dokumentů vlastní i vzácné originály prvních houslí svého otce a dědy, které vyrobili ještě v Dolní Krupé. Vynálezcův syn připravil v roce 1989 ve spolupráci s The Onondags Historical Association v městě Syrakusy (stát New York), kde žije, výstavu s názvem Dobro: An American Folk Traditions, na které kromě historických fotografií a patentních listin vystavuje množství rozličných druhů dober, rezofonických mandolín, houslí, ukulelí, banjí a kontrabasů. Výstava měla obrovský úspěch a byla spojená i s vystoupeními mnohých známých hráčů na dobro. Téměř dva roky trvající přípravné práce se vyplatily a podle článku v Syracuse New Times (citace): "… o výstavu a její unikátní americké nástroje projevily zájem Kongresová knihovna a Smithsonův institut." V roce 1992 otevřeli stálou výstavu o dobru také v Bluegrassovém muzeu v Owensboru v Kentucky.

DOBRO A SLOVENSKO

Pokud jde o Slovensko, dobro-kytara zde byla donedávna poměrně neznámým pojmem a vědělo se o ní jen velmi málo. Podle získaných informací zde byly jen dvě originální americká dobra. Jedno z nich vlastnil vůbec první hráč na dobro na Slovensku August Bleščák z Trnavy (v letech 1967-1972 účinkoval ve skupině Carawell Western). Druhým byl Henrich Novák, který svůj první originální nástroj koupil v první polovině 80. let. V osmdesátých letech hrával s kapelou BG Album a v 90. letech v rakouském Nuggetu a bratislavském Fragmentu. V současnosti je stále hudebně velmi aktivní, hraje mj. také v doprovodné kapele Allana Mikuška a především v moderní bluegrassové formaci GrassCountry (dříve Country Team).

Z Bratislavy je také Peter Szabados, který se proslavil hlavně ve skupině Zrnko ze začátku 80. let a od začátku 90. roků působil ve skupině Grasshopers. Ale je ke slyšení i na dalších nahrávkách, za všechny uvedu například CS Band Pavlíny Jíšové (v roce 2003) nebo slovenskou superskupinu Waterflow (2008).

Část výstavy, kterou v Pennsylvanii uspořádal John Ed Dopyera, se roku 1990 dostala i na Slovensko. Putovní výstava, která kolovala po trase Handlová, Bratislava, Trnava, Piešťany, Trenčín, Brezno, Košice a Prešov, přibližovala dobro, výrobu hudebních nástrojů v rodišti Dopyerových a samozřejmě i mlynářství. Výstava, která měla premiéru na festivalu Country trh v Handlové zůstala natrvalo na Slovensku, protože syn vynálezce daroval všechny vystavované exempláře Slovenskému národnímu muzeu, jehož depozitář se nachází právě v Dolní Krupé.

V roce 1991 se zrodil nový festival pod názvem Dobrofestival (Dobrofest), který se koná vždy poslední srpnový týden v Trnavě. Festival začala pořádat SAHC (Slovenská asociace hudby country) a její prezident Peter Gašpar myšlenku vzniku festivalu vysvětluje takto: "Na myšlenku jsem přišel po první návštěvě Johna Dopyery Jr. Na Slovensku v roce 1990, když k nám přinesl dokumenty z výstavy o National Guitar Company, která je doma v Syrakusách ve státě New York. John u nás trávil dovolenou právě v době, kdy jsme zakládali SAHC. A John se vlastně stal jedním z jejích zakladatelů. Na sněmu přišel na to, že by bylo zajímavé udělovat na pozadí rodiny Dopyerů výroční ceny pro hráče na dobro." Tyto ceny se také pravidelně odevzdávají na tomto festivalu. Prvním držitelem se stal Henrich Novák ještě na festivalu Country trh ´91.

A na závěr jedna perlička. Ve 30. a 40. letech 20. století získalo Dobro ve Spojených státech popularitu také mj. díky éře westernových filmů, v nichž hrající string bandy byly doplněny právě tímto nástrojem. Jak absurdní bylo používat ve filmech o 19. století nástroj, který prokazatelně vzniknul až ve 20. letech století dvacátého, nemusím dodávat. Ale to už je téma na jiný článek…
 
Peter Radványi & Milan J. Kalinics

Dobro - hudební nástroj a jeho historie, © 1999, Peter Radványi & Milan J. Kalinics / Původní nedoplněné vydání publikováno v bluegrassových časopisech Slovgrass (Slovensko) a GrassPress (Česko) / Zatím poslední aktualizace na BGCZ.net k 4. 10. 2009

[Akt. známka: 1,22 / Počet hlasů: 145] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Milan J. Kalinics | Počet komentářů: 11 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Čtenář
Jméno / přezdívka:

Heslo:





Poslední komentáře
- ...
Já si nejdřív myslel, že to je mladej Del McCoury (má tam vz...

- Re:chlapík v červeném
Richtig, je to James! Edo jsi znalec a pozorný čtenář. Po pr...

- chlapík v červeném
Tak safra, kdo je ten maník v červeném? Můj tip je James Mon...

- super
Vypočul som si to a nelutoval som.Zaujímavé,poučné a aj vtip...

- Re:Nefunkční sekce Bazárek-Inzerce
Řeší se to, ale nějakou dobu to potrvá.

- Nefunkční sekce Bazárek-Inzerce
Ahoj, bylo by možné se kouknout i na sekci Bazárek? Stále n...


Diskuze / Poradna
- 18.4.18 (Poradna)
Tak ty doprovody jen s kytarou nejsou od Brada Davise. Ale j...

- 17.4.18 (Poradna)
Brad Davis má několik dvd Flatpick Jam, pak mám nasyslené v ...

- 16.4.18 (Poradna)
Ahoj, kdysi jsem vytvořil stránku s doprovody a odkazy na...

- 16.4.18 (Poradna)
Ahoj, zkus propátrat následující možnosti: google: iReal Pr...

- 14.4.18 (Poradna)
Ahoj, kdo prosím poradí? Vím že jazzmani mají možnost si něk...

- 13.4.18 (Poradna)
Jsem začínající mandolínista a hledám učitele z oblasti Doma...


O tomto webu
RSS:
(http://bgcz.net/rss.php)
ATOM:
(http://bgcz.net/atom.php)

Články a názory, zde zveřejněné, nemusí být vždy totožné s názory redakce!

BlueGrass CZ

Tento web byl vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS