Dnešní datum: 24.09.2017  | Hlavní stránka | Seznam rubrik | Kalendář akcí | Bazárek-Inzerce | Nápověda |  



Objednej kapelu

Redakce
Pajas (Pavel Suldovský)
RaCeK (Radek Valenta)
RoseeAnn (Jiřina Langová)
Grass (Milan J. Kalinics)

Redakce vytváří celkovou koncepci webu a zaštiťuje jeho provoz. Máte-li cokoliv na redakci, napište nám

Spuštěno: 18.9.2004



3D Music

Střípky

* Češi a Slováci v Americe od 17. do 20. století

Vydáno dne 19. 12. 2011 (9693 přečtení)

Odvážím se čtenáře BGCZ.net unavit dalším z článků, který s bluegrassovou hudbou v podstatě nesouvisí. Nicméně bluegrass je hudebním stylem vzniklým v Americe, a tak předpokládám u řady českých a slovenských hudebníků přirozený zájem také o historii států amerického kontinentu, se kterou souvisí do jisté míry také vliv Čechů a Slováků, kteří od 17. století na území Nového světa buď dočasně nebo trvale (jako imigranti) pobývali. Věřím, že mnohým z vás tento příspěvek bude ku prospěchu a k ponaučení, tím spíš, že jinde na internetu o některých z nich tyto informace nenajdete. Zbytek vás ostatních, které příspěvek nezaujme, pak žádám o shovívavost. Článek jsem poprvé v nedoplněné verzi uvedl v únoru 2000 v 11. čísle časopisu GrassPress. A právě proto, že mne někteří z bývalých abonentů tohoto dvouměsíčníku letos požádali, zda bych jej nezveřejnil také na portálu BGCZ.net, aktualizoval jsem jej a plním jejich přání. Děkuji za pochopení…

V našich zemích se o objevných Kolumbových plavbách vědělo už od začátku 16. století, ale přešlo ještě několik desetiletí, než první naši krajané vstoupili na půdu Nového světa. První naši průkopníci přicházeli do Ameriky většinou s Holanďany, kteří osídlovali své zámořské kolonie. V 17. století to byl například český exulant Augustin Heřman (1605–1686), autor první mapy části severoamerického území, konkrétně Virginie a Marylandu, která byla vydána v roce 1670. Je pozoruhodné, že tento Čech od roku 1661 působil také v administrativě Nového Amsterodamu, dnešního New Yorku.

V 18. století do Ameriky směřoval početnější proud misionářů ze Slovenska a Čech. Sledovat stopy těchto našich cestovatelů není snadné, protože prameny jsou značně nespolehlivé. K těm, kteří se zapsali do historie a přispěli k rozšíření poznatků o Novém světě patří například Šimon Bohuhradský, který působil v hlavním městě Mexika, Jindřich Richter, a především Samuel Fritz (asi 1659–1725), jezuitský misionář a cestovatel, který sestavil dvě pozoruhodné mapy amazonského povodí s původními názvy řek, osad a indiánských kmenů a bojoval zde za práva Indiánů.

Severní Amerika začala naše cestovatele zajímat vlastně až v první polovině 19. století, tedy v době, kdy začala mohutnět vlna vystěhovalců z Rakouska–Uherska. K jedněm z prvních patří Čeněk Paclt, který roku 1846 odplul do New Yorku, potom jako dobrovolník bojoval v armádě Spojených států ve válce proti Mexiku a zúčastnil se trestné výpravy proti floridskému indiánskému kmenu Seminolů. Podobně Gejza Miháloczy, který v občanské válce (1861–1865) bojoval v prvním oddílu dobrovolníků přistěhovalců na straně Severu, po boku Abrahama Lincolna. Zúčastnil se mnohých bitev, získal velké bojové zásluhy a když roku 1864 padl v boji u Chattanoogy, pevnůstku u města nazvali po něm „Fort Miháloczy“. Nebo František S. Figuli, který se též zúčastnil vojenských operací na straně Lincolna a byl pravděpodobně prvním Slovákem, který byl členem polární expedice.

V druhé polovině 19. století se množství objevů a nových poznatků o Americe už pevně spojuje s českými cestovateli světového jména. Do tohoto období spadá i pokroková vlastenecká činnost Vojtěcha Náprstka (1826–1894). Po revoluci v roce 1848 žil 10 let v exilu v Americe a ačkoli sám cestovatelem nebyl, všestranně podporoval snahy o objevování nepoznaných částí světa. Ve svém kulturním vlasteneckém středisku „U Halánků“ (dnes pražské „Náprstkovo muzeum“) shromažďoval dokumenty a exponáty z celého světa, tedy i z Ameriky. Během svého působení ve Spojených státech přesvědčoval Čechoameričany, aby podporovali naše cestovatele na jejich cestách po americké pevnině. Pro Aleše Hrdličku (1869–1943), amerického antropologa českého původu, se stalo centrem zájmu obyvatelstvo Severní Ameriky. Studoval indiánské kmeny a řešil problém původních obyvatel Nového světa. Vyslovil a dokazoval myšlenku, že lidé přišli do Ameriky z Asie přes Kamčatku a Beringův průliv. V roce 1903 založil antropologické oddělení Národního muzea USA ve Washingtonu a „Hrdličkovo muzeum člověka“ při antropologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze vzniklo též z jeho podpory.

Mezi naše cestovatele patří zcela jistě i Jan Welzl (1868–1951), polární lovec a zlatokop, který v letech 1892–1928 žil v arktických končinách, přešel Aljašku a severní Kanadu, kde se v roce 1929 natrvalo usadil. Pravděpodobně jako jediný z našich cestovatelů se podrobně seznámil se životem Eskymáků.

Většina těchto cestovatelů, jejichž výčet zdaleka není úplný, putovala do Ameriky prozkoumat tamní jednotlivé oblasti a po návratu domů se o poznatky a dojmy podělila se širokou veřejností v mnohých knihách. Všichni tito lidé však Ameriku pouze navštívili, i když často na mnoho roků, jako například hudební skladatel Antonín Dvořák (1841–1904), který působil v letech 1892–1895 jako ředitel „National Conservatory of Music“ v New Yorku a kromě jiného zde složil světoznámou 9. symfonii, které dal jméno „Z Nového světa“. Natrvalo žít ale odcházeli do Ameriky úplně jiní lidé za úplně jiných podmínek a bylo jich na statisíce.

Roku 1819 zakotvil u amerických břehů námořní parník „Savannah“. Připlul z Evropy a cesta mu trvala „pouze“ něco déle než měsíc. Tím plavba do Ameriky přestala záviset na síle a směru větrů, které poháněly plachetnice. Parníků přibývalo a převážely přes oceán stále více vystěhovalců. Ti věřili, že v nové vlasti najdou svobodu a lepší životní podmínky. Tak začalo období, které z historie známe jako největší vlnu vystěhovalecké horečky z Evropy do Ameriky. Velká část vystěhovalců pocházela z Irska, postiženého několikaletou neúrodou, ale také z Německa, odkud lidé utíkali před politickým pronásledováním po neúspěšné revoluci v roce 1848. Do tohoto období spadá i začátek velké emigrační vlny obyvatel Rakouska–Uherska, tedy i Čechů a Slováků. (Češi a Slováci patří mezi první Slovany, kteří přispěli k osidlování Ameriky. Emigrace z Ruska, Polska a z Balkánu proběhla v pozdějším období).

Spojené státy americké se v té době přílivu nového obyvatelstva nebránily. Právě se vítězně dovršilo období boje za nezávislost, stát mohl veškeré své úsilí zaměřit na hospodářský rozvoj, na výstavbu měst a především na získání dalších území na západě. Na to bylo třeba schopných lidí, odhodlaných bojovat a vítězit nad neznámou přírodou a různými jinými překážkami. Spojeným státům se hodila každá pracovitá ruka, takže odčerpávaly přebytek pracovních sil z Evropy, vyvolaný nerovnoměrným rozvojem kapitalizmu a postihující především nemajetné vrstvy obyvatelstva.

Masové vystěhovalectví ze Slovenska začalo až v 70. letech 19. století, tedy zhruba o třicet roků později. Slovenští vystěhovalci pocházeli především ze širších vrstev zemědělského obyvatelstva a částečně z průmyslového dělnictva. Za oceán je hnala v převážné většině bída a nedostatek. Odcházeli, aby si vydělali a potom se vrátili, aby naplnili svoji přirozenou touhu hospodařit na svém. Mnozí se vrátili domů s výdělkem, ale po čase se znovu vydali do Ameriky, někteří i vícekrát, jiní už s rodinami.

Slovenští vystěhovalci se usazovali především v nejprůmyslovějších východních státech USA (Ohio, Illinois, New York, Pennsylvánie), méně ve středozápadních částech. Byli to hlavně muži ve věku mezi dvaceti až čtyřiceti lety, což znamená, že Slovensko ztrácelo nejlepší síly. Přitom američtí zaměstnavatelé s nimi často zacházeli krutě a za práci jim platili o mnoho méně než domácím dělníkům. Slováci vykonávali různé, většinou velmi těžké práce, protože zpravidla neměli žádnou kvalifikaci a chtěli za každou cenu vydělat nějaký ten dolar. Zpočátku byli bez jakýchkoliv zkušeností a neuměli se bránit proti vykořisťování. Postupně se ale připojovali k boji amerických dělníků, o čemž svědčí například tragický „lattimerský masakr“, kdy v roce 1897 za velké stávky v uhelných dolech mezi městečky Hazleton a Lattimer tamní šerif s policisty zastřelili 21 a těžce zranili více než 40 slovenských a polských horníků.

Na jedné straně se Slováci snažili přizpůsobit podmínkám Nového světa, na druhé straně nechtěli zapomenout na svou vlast. Svazky se Slovenskem jim umožnil udržovat především jazyk, slovenština, a tu bylo třeba chránit a rozvíjet v cizojazyčném moři, které je obklopovalo.

Národní život se rozvíjel díky spolkům, které Slováci zakládali podle vzoru už existujících českých a polských amerických spolků. Jejich prvořadou úlohou bylo pojištění, tedy peněžitá podpora v případě úrazu, nemoci nebo smrti, ale pěstovaly ve svých členech také národní hrdost, touhu po vzdělání a zájem o boj Slováků proti národnostnímu útlaku ve staré vlasti. Z mnoha nejrůznějších spolků je třeba zmínit „Matici slovenskou“, založenou roku 1893 v Chicagu, „Národní slovenský spolek“ (1890), spolek slovenských žen „Živena“ (1895) nebo „Slovenskou ligu“ (1907).

U spolků, hlavně kulturně–osvětových, účinkovaly i divadelní ochotnické kroužky. Slovenská lidová píseň se dlouho zachovávala mezi krajany a její melodičnost upoutávala i jiné národnosti v americkém světě.

V období masového vystěhovalectví do USA zde vycházelo více než 260 titulů slovenských novin. Většina z nich byla ústředním orgánem jednotlivých spolků. Jejich prostřednictvím se slovenští vystěhovalci seznamovali se svými sociálními a kulturními poměry, ale i se situací Slováků na Slovensku. Slovenský tisk měl rozhodující slovo v kulturní a organizační práci mezi krajany v Americe. Roku 1885 vyšel první slovenský časopis v Americe pod názvem „Bulletin“, o rok později první noviny: „Amerikánsko–slovenské noviny“. Z dalších je třeba připomenout „Národné noviny“, „Slovák v Amerike“, „Jednota“, „Živena“.

Když slovenští vystěhovalci ve Spojených státech překonali první překážky, mohli se věnovat svým zálibám, rozvíjet svá nadání. Mnozí se uplatnili v různých spolcích, redakcích, někteří pronikli i do hospodářské nebo technické oblasti a někteří jednotlivci dokonce dosáhli světových úspěchů. Štefan Banič (1870–1941), smolenický rodák, ještě před první světovou válkou sestrojil první použitelný padák, který se ve zdokonalené podobě osvědčil už za první světové války. Banič si nechal svůj vynález patentovat ve Spojených státech a byl i čestným členem letectva v USA. Po návratu do vlasti se ale na něj zapomnělo. Až v roce 1970 mu na letišti v Bratislavě odhalili památník.

Technicky nadaný byl i Jozef Murgaš (1864–1929), který působil jako duchovní mezi slovenskými vystěhovalci v hornické osadě v Pennsylvánii. Roku 1904 vynalezl bezdrátový telegraf, který si dal patentovat a 25. července 1905 vysílal ze Scrantonu do Wilkes Barre (stát Pennsylvánie) první bezdrátové signály. Patentovali mu ještě deset dalších vynálezů z radiotelegrafie, které ale pro nedostatek peněz nebyly uvedeny do praxe.

Nemohu samozřejmě nezmínit slovenskou rodinu Dopyerů, mlynáře Jozefa Dopyeru, jeho manželku Katarínu (roz. Sonnenfeldovou) a jejich deset dětí, od nejstaršího po nejmladší: dcera Štefánia (anglicky Stephanie), dcera Erma, dcera Laura (Eleonora), syn Ján (John), který se narodil v obci Stráže 6. července 1893 a je to pozdější vynálezce rezofonické kytary, potom postupně synové Rudolf (Rudy), Ľudovít (Louis), Robert (Bob), dcery Valerie (Voli), Gabriela (Gabe) a nakonec syn Emil (Ed). Kromě nejstarších dvou dcer (Štefánia a Erma), které v té době už žily v Los Angeles v Kalifornii, zbytek rodiny v roce 1908 z ekonomických ale i politických důvodů (udává se, že synové nechtěli sloužit v Rakousko-Uherské armádě) odešel hledat svoje štěstí do Ameriky. Slovenský mlynář si zanedlouho na předměstí Los Angeles otevřel stolařskou dílnu, ve které nejprve opravoval a později i vyráběl housle, kytary a jiné dřevěné strunné hudební nástroje. Všech pět synů spolu s otcem hrávali i na zábavách krajanů ze spolku "National Slovak Society", jehož byli členy. Jozef Dopyera umřel koncem 30. let v Los Angeles.

Jako nejšikovnější z pěti bratrů byl bezesporu nejstarší Ján, vlastně nyní už John Dopyera (resp. Dopera), který se u otce vyučil prvotřídním stavitelem houslí, kolem roku 1920 se osamostatnil a spolu s bratry si otevřel dílnu na opravu hudebních nástrojů, kde brzy začal vyrábět kytary, housle a banja, nejpřístupnější nástroje té doby. V říjnu roku 1926 požádal Ján o první patent na svoji novou rezofonickou kytaru (Dobro) a společně se svými bratry Rudolfem a Emilem začal i s její výrobou. Nebyl to ale jen vynález Dobra, kterým se Ján (John) a jeho bratři natrvalo zapsali do análů světové hudebně-technické historie. Už v roce 1932 ve spolupráci s kytaristou Artem Simpsonem vytvořili několik svých rezonátorových kytar s magnetickým snímačem, které se považují za první průmyslově vyrobené elektrifikované španělské kytary. Kromě toho dostal Ján patent i na první elektrické housle na světě a více patentů na design kytary a banja.

Proud vystěhovalců ze Slovenska do Severní Ameriky nesměřoval jenom do Spojených států. Mnozí Slováci se usadili v Kanadě (emigrace do této země vrcholila v roce 1903). Také zde měli rozličné spolky a vydávali noviny.

V Čechách byla situace v druhé polovině 19. století poněkud odlišná. Byl zde vyspělejší průmysl, rozvinutější řemesla, ale i vyšší vzdělanostní úroveň, protože národnostní útlak nebyl tak silný. I odtud však odcházeli za prací dělníci a rolníci společně s řemeslníky, zároveň ale i více vzdělanců než ze Slovenska.

Usazovali se především ve východních a středozápadních státech USA (Illinois, Nebraska, Ohio, Wisconsin, Minnesota), méně pak v jižních (Texas a Oklahoma). Někteří z nich pracovali v zemědělství, většinou jako farmáři v Texasu a Nebrasce, ostatní pak v nejrůznějších povoláních, obyčejně v obchodech, v továrnách nebo v dílnách. Jen zřídka byli nádeníky. Z řemesel se nejvíce uplatnili v krejčovství. Mnozí přistěhovalci se vypracovali, osamostatnili a dosáhli poměrně dobrého postavení. Později, v dalších generacích, přibývalo českých vzdělanců, například učitelů, a to nejen na základních školách, ale též na univerzitách.

Samozřejmě, že ani čeští emigranti nezapomínali na svou vlast a původ. Zakládali spolky a organizace s nejrůznějším zaměřením a také školy. Vzápětí po školách následovaly knihovny, které společně s novinami pomáhaly zvyšovat vzdělanost, zachovávat a rozvíjet mateřský jazyk. „Svornost“, první deník v češtině na území Spojených států, začala vycházet dřív než slovenské noviny, už v roce 1876. A krajanský časopis „Hospodář“ vychází v Texasu od roku 1890 dosud. Čeština postupně pronikla i do amerických škol. Například v první čtvrtině 20. století byla jenom v Texasu vyučovacím předmětem na čtyřech univerzitách a ve více než dvanácti veřejných školách. Na středních školách se s ní ale setkáme jen velmi zřídka, i když podle počtu lidí, kteří jí hovoří, následuje hned za španělštinou. Zato na texaských vysokých školách se dnes český jazyk přednáší ve vyšší míře než kdykoli předtím.

Po první světové válce začaly Spojené státy přistěhovalectví omezovat. Roku 1921 přijala vláda restrikční zákon, který určoval kolik přistěhovalců z toho kterého státu se může na jejich území usadit. Pro nově vzniklou ČSR to představovalo asi tři tisíce osob ročně.

Češi a Slováci získali v Americe dobrou pověst svou cílevědomostí a úsilím vydat ze sebe to nejlepší. Vyšli z nich po několika generacích ředitelé škol, soudci, zákonodárci, senátoři, státní tajemníci, lékaři, učitelé, obchodníci, vědci i technici, slovem uplatnili se ve všech oborech a odvětvích amerického veřejného života. Město Corning ve státě New York se dodnes pyšní broušeným sklem, jehož výrobu tam založili zruční přistěhovalci z Čech. Anebo kdo by hledal české ruce za firmou MacDonald, která má dnes nejen po celých Spojených státech, ale i ve světě hustou síť restaurací? A z jednotlivců uvedu alespoň dva. Kladenský rodák Anton Čermák (1874–1933), americký podnikatel a politik byl v roce 1931 zvolen prvním a dosud jediným chicagským starostou neamerického původu. V únoru 1933 se stal obětí atentátu na prezidenta F. D. Roosevelta, jehož zaštítil svým tělem. Druhým je kosmonaut Eugene Andrew Cernan (1934), velitel Apolla 17, který vystoupil v roce 1972 na měsíční povrch. Jeho matka pocházela z Čech a otec (Čerňan) ze Slovenska.

Statistiky uvádějí, že roku 1920 bylo v USA více než 600 tisíc Čechů a téměř tolik Slováků. Asi polovina jich byla rozptýlena na venkově a v malých městečkách, ostatní žili ve velkoměstech. V Kanadě sídlilo roku 1930 asi 5 tisíc Čechů a asi 30 tisíc Slováků.

Jihoamerické země Argentina a Brazílie byly přece jen vzdálenější a exotičtější, takže vystěhovalectví do těchto oblastí nikdy nedosáhlo takových rozměrů jako do USA a Kanady. Kromě toho šlo výlučně o vystěhovalce opouštějící vlast po první světové válce. Roku 1930 žilo v Argentině asi 30 tisíc Čechů a Slováků, z nich potom celá čtvrtina v hlavním městě Buenos Aires. Zde působil více let jako lékař slovenský spisovatel Martin Kukučín (vl. jm. Matej Bencúr, 1860–1928). V Brazílii, především v jižních státech, bylo asi 7 tisíc našich krajanů.

Všechny pozdější odhady, týkající se počtu Čechů a Slováků žijících na americké pevnině, jsou už velmi nepřesné. A ačkoli mnozí usilují o zachování jazyka předků, o udržení spojení se starou vlastí a rozvíjení styků s ní, působí zde především zákon asimilace.



Použitá literatura:

AMERIKA (A. Obermann, V. Hrala, D. Chroboková, V. Kašpar, vyd. Mladé letá, Bratislava 1985) / SLOVNÍK AMERIKANISMŮ (Doc. Dr. Jaroslav Peprník, CSc., SPN, Praha 1994, 3. upravené vydání) / STRUČNÉ DĚJINY USA (J. Navrátil, Nakladatelství Svoboda, Praha 1984) / ENCYKLOPEDIE DĚJIN USA (Thomas L. Purvis, Nakladatelství Ivo Železný, Praha 1999) / AMERIKA V PROMĚNÁCH STALETÍ (Josef Opatrný, Nakladatelství Libri, Praha 1998) / DĚJINY KANADY (V. A. Tiškov, L. V. Košelev, Nakladatelství Svoboda, Praha 1986) / EVROPA – HISTORICKÉ UDÁLOSTI (M. Hroch, Nakladatelství Mladá fronta, Praha 1980) / MINILEXIKON K DĚJINÁM LODÍ A NÁMOŘNÍ PLAVBY (R. Pleiner, Naše vojsko, Praha 1994) / DOBRO – HUDEBNÍ NÁSTROJ A JEHO HISTORIE (© 1999, 2005, 2009 Peter Radványi & Milan J. Kalinics)

[Akt. známka: 1,93 / Počet hlasů: 15] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Milan J. Kalinics | Počet komentářů: 3 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Čtenář
Jméno / přezdívka:

Heslo:




Bazárek / Inzerce

Poslední komentáře
- naprostá pecka, musí se vidět a slyšet živě
Jak kluci předvedli v Kopidlně, úžasná muzika. Díky nad pomě...

- bez titulku
Tak to si nemohu nechat ujít.

- Glen Campbell odešel na nebeský jam
Jeho verze Gentle On My Mind ukazuje Glena i jako parádního ...

- bez titulku
Cyro, tož to zaváháš. My jdem...10km od Zlína, to si nemůžem...

- uff
Keby som mohol,hned pridem a kukam,pocuvam,pijem a maknem ak...

- singl Once Up - tu je celý song
Parádní newgrassová píseň, bezva basa a zpěvy i celkový driv...


Diskuze / Poradna
- 21.9.17 (Poradna)
Chtěl bych si koupit novou kytaru a hledám něco kolem 30 tis...

- 15.7.17 (Poradna)
Gratuluju kapele ke stavu, kdy po pokrytí nákladů na cestu a...

- 8.7.17 (Poradna)
Jak je vidět, asi žádný český text neexistuje tak si ho budu...

- 6.7.17 (Poradna)
Potřeboval bych poradit jakým způsobem dělit honorář kapely ...

- 4.7.17 (Poradna)
Tim je mysleno Drop D ladeni? Ja se naucila tady: http://nan...

- 3.7.17 (Poradna)
Nevíte někdo zda existuje česká verze textu k písničce Johna...


O tomto webu
RSS:
(http://bgcz.net/rss.php)
ATOM:
(http://bgcz.net/atom.php)

Články a názory, zde zveřejněné, nemusí být vždy totožné s názory redakce!

BlueGrass CZ

Tento web byl vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS