Dnešní datum: 18.12.2017  | Hlavní stránka | Seznam rubrik | Kalendář akcí | Bazárek-Inzerce | Nápověda |  




Objednej kapelu

Redakce
Pajas (Pavel Suldovský)
RaCeK (Radek Valenta)
RoseeAnn (Jiřina Langová)
Grass (Milan J. Kalinics)

Redakce vytváří celkovou koncepci webu a zaštiťuje jeho provoz. Máte-li cokoliv na redakci, napište nám

Spuštěno: 18.9.2004



3D Music

Střípky

* Bluegrassová hudba v Austrálii a na Novém Zélandu

Vydáno dne 19. 10. 2009 (3983 přečtení)

Tento díl seriálu můžeme klidně pojmenovat jako Dobrodružství Barryho a Holly Tashian u protinožců. Jeho původní autorkou je Holly Tashian a před několika lety jsem jej po překladu s Milanem Leppeltem zveřejnil v 17. čísle GrassPressu. I dnes, kdy už se možná situace v Austrálii i na Novém Zélandu v oblasti získávání informací o bluegrassové hudbě a kontaktů díky Internetu zlepšila, jsou jejich tehdejší zkušenosti z těchto vzdálených míst zajímavé. Z pohledu českého muzikanta nebo fanouška bude patrně překvapením, v jaké skutečně menšinové pozici byl bluegrass na konci minulého tisíciletí v těchto anglicky mluvících končinách. A to navzdory tomu, že se tam poměrně solidně uchytila country hudba, i když se svými specifickými odchylkami dané jiným způsobem života i historií osídlování…

Vyprávění Holly Tashian:

V roce 1995 jsme začali plánovat náš výlet do Austrálie a na Nový Zéland. Měli jsme sice permanentky na časté lety, ale scházel nám kontakt na kohokoli z hudebního průmyslu u protinožců. Naštěstí jsme prostřednictvím internetu našli na bluegrassové diskusní stránce BGRASS-L Marka Cryla z Brisbane. Vysvětlili jsme mu, že máme zájem navštívit Austrálii a hrát tam muziku a zeptali jsme se ho, jestli má nějaký kontakt na bluegrass a na příbuznou hudbu. Nejen, že nám dal kontakty, ale zajistil pro nás koncert v Brisbane a pozval nás na tři dny k sobě domů. Se všemi těmi pracovními papíry, nekonečnými faxy, vízy a reklamami trvaly ty plány téměř rok, ale příprava se vyplatila. Nakonec jsme hráli devět koncertů, potkali řadu skvělých lidí, viděli pět největších měst, nacestovali více jak tisíc mil a také stihli prodat slušný počet cédéček.

Náš čtrnáctihodinový let z Los Angeles končil v Sydney jednoho teplého jarního večera v říjnu. Naštěstí jsme měli všechny potřebné papíry, včetně pracovního povolení, a tak nás celník nechal bez problémů projít k našim řidičům, kteří na nás už čekali a se kterými jsme se brzy spřátelili. Byli to Gary Brown a Keith Glass (náš australský manažer). Naše zavazadla jsme naložili do Garyho Range Rovera a Barry se vysoukal na post řidiče (k velkému Garyho překvapení), než zjistil, že spolujezdec sedí na levé straně. A tak jsme věděli, že jsme skutečně v Austrálii.

V Sydney jsme hráli v hotelu Brittania jako hosté pravidelného středečního nočního bluegrassového jam sessionu, pořádaného mandolinistou Mickem Moffittem. Potkali jsme tam několik excelentních hráčů a slyšeli několik velice dobrých verzí tradičních bluegrassových písní. Hráli jsme krátký set s Liz Frenchamovou (kontrabas) a Gary Brownem (dobro).

Tato sestava fungovala dobře, a tak jsme další den vyrazili do Bathurstu, malého hornického městečka v Blue Mountains, kde jsme opět ve čtyřech hráli v Bathurst Folk Clubu. Následující večer jsme znovu hráli v Brittanii, která byla plná „Sydneyáků“ dychtivých slyšet opravdovou americkou bluegrassovou muziku.

Po vystoupení jsme se zeptali několika lidí na bluegrass v Austrálii. Jak je zde populární? Dá se tady s ním uživit? Odpovědi byly od každého stejné: „Je to zde přísně amatérské.“

Rod a Judy Jonesovi, kteří tady před dvaceti lety s bluegrassem a tradiční country začali, říkali, že jejich organizace se postupně rozrostla z patnácti na pět set členů. Všichni tvrdě pracují, aby mohli hrát svou oblíbenou hudbu. Jejich záměrem je vychovávat nové hudebníky a dodávat jim odvahu ke hraní bluegrassu a tradiční hudby v Austrálii. Nejsou tady žádné profesionální bluegrassové kapely, protože se zde nikdo bluegrassem neuživí. Všichni hrají pro radost. To znamená, že pouze několik lidí má čas na psaní vlastních věcí nebo na zdokonalování svého zpěvu. Téměř všichni většinou kopírují americké umělce, především standardní písničky Billa Monroea, Flatta a Scruggse nebo Ralpha Stanleyho.

Jak nám Judy Jonesová vysvětlila, v rozhlasu skoro žádný bluegrass nevysílají a není žádaný ani v klubech. Většina z muzikantů neboli „musos“, jak jim tady říkají, má své normální zaměstnání. Mají omezený čas na cvičení a málo příležitostí k vystupování. Pro kapelu stojí cesta na vystoupení ze Sydney do Melbourne více, než tam mohou vydělat. Také je tu problém se získáváním amerických desek. Na prstech jedné ruky spočítáte radiostanice, kde vysílají bluegrass, spousta hráčů spoléhá na staré standardy, které beze zbytku využívají.

Po našem vystoupení v Sydney jsme zjistili, že se informace o nás rozšířily a obecenstva přibývalo. V Melbourne jsme zažili velice nadšené publikum v malém klubu McCoppin´s. Tam jsme potkali lidi z melbournské pobočky Bluegrass And Traditional Country Music Society, kteří nazývají své jam sessiony „Picking At The Piggery“. Když jsme se jich zeptali na pozici bluegrassu, dostali jsme stejné odpovědi: „Vše je tady na amatérské bázi. Americké kapely jsou mnohem více profesionální, vyhledávají nové materiály, cvičí a mnohé z nich se bluegrassem živí. Australané ho hrají pro potěšení, nejsou v tom žádné peníze.“

Jeden z vrcholů našeho výletu byl 7. ročník „Harrietville Bluegrass And Old Time Music Convention“, kde jsme byli jako zvláštní hosté, společně s Kenem Perlmanem, clawhammerovým banjistou z Massachusetts. Nick a Janet Dearovi z „Picking At The Piggery“ pořádali festival za pomoci Roda a Judy Jonesových. Říkali, že festival je rok od roku populárnější. Minulý rok zde byli jako hosté Lynn Morrisová a Marshall Wilborn.

V Harrietvillu jsme potkali skoro všechny australské bluegrassové hráče – 250 ze všech vzdálených koutů této země. Soutěž se koná v malé horské vesničce, která leží asi pět hodin cesty severně od Melbourne. Stojí to zde 20 dolarů na víkend (bez stravy) na venkovském kempu „Ben Accord“, což je jídelna, několik budov jako ubytovny a koncertní hala. Probíhají zde nonstop jam sessiony a všeobecná atmosféra je přátelská a uvolněná.

Viděli jsme hrát mnoho kapel v koncertní hale, zatímco po celém kempu probíhaly dílny. Byli jsme v jednom kole – hovořili jsme s lidmi, odpovídali na otázky, hráli koncerty a vyučovali na dílnách. Naštěstí jsme měli pokoj v motelu naproti kempu, a tak jsme stihli i trochu toho spánku.

Zatímco jsme byli v Harrietvillu, měli jsme čas na otázky o pozici bluegrassu v Austrálii. Jeden producent z nahrávacího studia, Howard Miller, nám vysvětlil, že nahrávací společnosti v Americe nevidí Austrálii jako velký trh pro bluegrass, a tak nezásobují diskžokeje propagačními cédéčky. Ti si musí kupovat všechno sami a CD stojí okolo dvaceti amerických dolarů. Howard získává své rozhlasové programy přímo od Bluegrass USA, což je nahrávaná rozhlasová show z Missouri. „Dokonce ani alba Alison Kraussové nebyla vydávána dříve než za rok po jejich uvedení ve Státech a dvojalba Ralpha Stanleyho „Saturday Night, Sunday Morning“ se po celé Austrálii prodalo pouze třicet kusů“, říká Howard Miller.

V celé Austrálii byla pouze jedna kapela, která loni vydala CD – Acoustic Shock. Jejich dvojalbum „After Shock“ s pětadvaceti písněmi je plné výborných verzí starých oblíbených skladeb jako John Hardy, Ragtime Annie, Hot Corn, Cold Corn, Gold Rush a Whiskey Before Breakfast. Jim Rush zde hraje na kytaru a mandolínu, Nigel Lever na kytaru, mandolínu a mandolu, Martin Louis na banjo a Marcus Holden na basu. Všichni zpívají. Zvláště kvalitní je hra na kytaru a mandolínu. Nigel Lever nám říkal, že když loni v létě navštívil Státy a všechny velké bluegrassové festivaly, byl ohromen kvalitou vokálů. Povídá: „V Austrálii je vždy na prvním místě nástroj, pak teprve přijde vokál. V Americe je to úplně jinak.“

Brisbane byla naše poslední zastávka v Austrálii. Mark Cryle (známý z internetu) nás vyzvedl na letišti a vzal nás k sobě domů. Zařídil nám koncert v hotelu New Market v Brisbane. On a jeho přítelkyně Cathy Bellová (houslistka) předtím nikdy neorganizovali koncert, ale večer byl úspěchem s výborným a nadšeným publikem. Mark hraje na basu v country-bluegrassové kapele, a tak jsme ho s Cathy pozvali, aby si s námi na konci našeho vystoupení zahráli několik písní.

Z Brisbane jsme letěli do Wellingtonu na Novém Zélandu, hezkého města na jižním výběžku Severního ostrova. Náš hostitel, Tex Jones a Trudi Benhamová, náš kontakt ve Wellingtonu, nás vyzvedli na letišti dvěma auty a zavezli nás do našeho motelu v centru. Tex Jones a jeho žena Linda mají klub nazývaný Venue, kde hrají o víkendech rockové kapely. Naše show bylo první, kdy tam měli americkou akustickou country-bluegrassovou kapelu. Ale naštěstí jsme měli dobrou návštěvnost a příznivý ohlas. Po našem vystoupení jsme potkali Andrewa Bicknella, prezidenta Wellingtonského bluegrassového klubu. Řekl nám, že se jeho klub schází jednou měsíčně a lidé tam společně hrají.

Během našeho pobytu ve Wellingtonu jsme vyhledali Winnie Winstona, amerického steel kytaristu, banjistu a kytaristu, který nyní žije na Novém Zélandu. Požádali jsme ho o komentář k bluegrassové scéně ve Wellingtonu. Odpověděl nám: „Většina této muziky se na Novém Zélandu odehrává v klubech. Ještě relativně nedávno (před třiceti lety) bylo zakázáno hrát tam, kde se podával alkohol, takže zde nebyly žádné hudební hospody, jak jsme byli zvyklí ve Státech. Také se všechny veřejné bary zavíraly v 18 hodin, což vedlo k tomu, že se muži od 17 do 18 hodin, kdy přišli z práce, doslova „nalévali“, co se do nich vešlo a pak odešli domů, aby zkolabovali. Hudba se hrála pouze v RSA (Returned Service Association), což byly kluby podobné americkým Legion nebo Workingmen Clubs (soukromé kluby, kde byl podáván alkohol členům). Scéna country hudby existuje v malých společenských klubech. Každá lokalita má klub country hudby, kde se lidé scházejí ke hraní a zpívání, většinou jednou týdně. Jsou to přísně amatérské kluby, které vyznamenávají své členy lokálními cenami. Členové se scházejí a dostávají ceny za nejlepší mužský vokál, nejlepší duet atd. Největší show se koná v červenci v Gore na Jižním ostrově, kde mají „Golden Guitar Awards“ a vítěz dostane nahrávací kontrakt v Austrálii. Dílem se posuzuje také prezentace nebo „country obsah“ (jakkoli to nazveme) a také pódiové oblečení, které nosí, je hodnoceno určitým počtem bodů.

Nový Zéland je malá země s celkovým počtem tři a půl milionu obyvatel, což odpovídá centru Los Angeles. Country hudba zde má většinu ze svých kořenů ve 40. letech, v období jódlujících kovbojů, spousta se jí sem dostala přes Austrálii. S touto limitovanou oblastí druhů tady není kladeno mnoho důrazu na instrumentální schopnosti.

Jelikož jsem hrála ve Státech jak s countryovými, tak s bluegrassovými kapelami, zjistila jsem, že přinejmenším bluegrassoví muzikanti mají koncepci, že je ke společnému hraní nezbytný rytmus, stejně začínat i končit a mít nějaké zdání o vícehlasu – to vše je vestavěno do této muziky. Je raritou pro jakéhokoli amerického muzikanta přijet na Nový Zéland, kde se většinu muziky učí z nahrávek. A u bluegrassu kladou hlavní důraz na instrumentální stránku. Není tu moc dobrých zpěváků. Dokonce i já jsem zde zpívala v bluegrassové kapele vedoucí hlasy, protože znám spoustu písniček, a přitom nejsem žádná extra zpěvačka.

Nový Zéland má svoji původní, domácí bluegrassovou skupinu – je to „The Hamilton County Bluegrass Band“, který vedou Paul a Colleen Trewithovi. Kapela navštívila před několika lety Státy a hrála v Grand Ole Opry. Prodělala několik změn v obsazení, na čas se rozpadla, ale vloni měla znovu koncert ve Wellingtonu a dělala předkapelu Rickymu Skaggsovi.

Cítím se být požehnaná, že jsem vyrostla ve Státech a učila se hrát bluegrass v letech, kdy jsem se držela poblíž několika z těch nejlepších. Když se učíte hrát na banjo u Davida Grismana, Erica Thompsona a Jody Stechera jako součást jejich kapely (nesmím zapomenout na sessiony s White Brothers nebo Peterem Rowanem a Richardem Greenem), velice rychle se rozmazlíte.

Slyšela jsem, že v Bay Of Islands je hráč Bob Jones, který kdysi hrával s Billem Monroem. Ale nemohla jsem se s ním zkontaktovat. Nový Zéland je malá země, a tak ani bluegrassových fanoušků tady není příliš mnoho. Wellington Bluegrass Club má asi 20 až 30 členů, kteří se scházejí jednou za měsíc.

Z Wellingtonu jsme uskutečnili dvoudenní cestu na sever Nového Zélandu, do Aucklandu, kam jsme dorazili k našim hostitelům, do domu Petera Mandilla a Dianne Morrisové. Peter už léta vyrábí kytary a je v pevném styku s countryovou a bluegrassovou scénou v Aucklandu. Jakožto součást naší propagace nás požádal, abychom zahráli několik písní na výročním koncertu „New Zealand Country Music Entertainer Of The Year Award Show“. Byl to gala večer s flitry a vysokými účesy. Award Show se odehrávala v Convention Centru v Aucklandu a navštívilo ji asi 1200 lidí. Zapůsobilo na nás množství talentovaných zpěváků, kteří se ucházeli o vrcholné novozélandské ceny v country hudbě, ale byli jsme vyděšeni jejich výběrem repertoáru. Každý účinkující zpíval dvě písně a ani jeden si nevybral původní věc. Všichni hráli hity amerických countryových umělců jako jsou Tanya Tucker, George Strait, Pam Tillis, Reba McEntire a Garth Brooks. Když jsme se ptali Petera Mandilla, jakou budoucnost má před sebou vítěz této prestižní ceny, říkal: „Nic moc. Vítěz může být pozván na vystoupení do místních klubů, sem tam na nějakou šňůru, ale stejně jako u bluegrassu, nedá se z toho žít, ledaže by prorazili se svým vlastním uměním. Problém je v tom, že se tito zpěváci obávají, že posluchači nebudou chtít slyšet nic kromě věcí, které už znají.“

Náš poslední koncert byl v „Cask And Cleaver“ v Aucklandu. Po několika přídavcích jsme zakončili naše poslední hraní s vědomím, že náš koncert byl vysoce oceněn všemi posluchači stejně tak jako celý náš zájezd.

Také se nám představil Keith Hollis, prezident aucklandského bluegrassového klubu. Ten se schází vždy druhou středu v měsíci. Bluegrass je na Novém Zélandu trochu bojem, ale hráči, které jsme potkali, jako třeba Read Hudson, který si s námi zahrál pár věcí, jsou výbornými instrumentalisty.

Náš poslední den na Novém Zélandu jsme věnovali balení. Byly to nádherné tři týdny plné dobrodružství. Naštěstí pro nás, unavené cestovatele, jsme byli obšťastněni skoro prázdnou 747, která nás dopravila zpět do Los Angeles. Vydělali jsme si nějaké peníze? Musíme zde říci, že jsme to dělali pro potěšení a pro příběhy, které můžeme vyprávět…

Holly Tashian
/ Milan Leppelt & Milan J. Kalinics


PS: Bylo by zajímavé přečíst si případné doplnění tohoto vyprávění z pohledu někoho dalšího, kdo se s australským bluegrassem nějakým způsobem osobně setkal nebo u protinožců žil…

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Milan J. Kalinics | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: GrassPress
Čtenář
Jméno / přezdívka:

Heslo:





Poslední komentáře
- Velmi dobře zpracované...
Celý Ondrův článek je velmi dobře napsaný a důležitý pro muz...

- Davidson Brothers
Dušane díky za článek, udělal jsi mi radost! Měl jsem možn...

- bez titulku
Aktuálne doplnam smutnou informáciou, že už nieje medzi nami...

- Re:ještě doplňující pohled
Ahoj Míšo, my určitě nebudeme pro náš zajetý festival hledat...

- ještě doplňující pohled
Ahoj White, přidám do toho trochu přátelské dialektiky, i kd...

- Re:názvem, Jirko, pojmenováním
Ahoj, přesně jak to píše Míša Hromčík, žádná tragedie se nek...


Diskuze / Poradna
- 12.12.17 (Poradna)
Zdravím a mám dotaz do pléna. Mám novou kytaru a na rozdíl o...

- 8.12.17 (Poradna)
Ahoj, mám ho. Je to prima mikrofon za malé peníze, můžu dopo...

- 7.12.17 (Poradna)
No téměř výhradně na živé hraní s kapelou přes aparaturu. Be...

- 7.12.17 (Poradna)
Pro jaký účel ji chceš ozvučit? Nahrávání, vystupování s vla...

- 7.12.17 (Poradna)
Potřebuji nazvučit svoji novou kytaru a uvažuji o koupení mi...

- 7.12.17 (Všehochuť)
Ahoj, mohl by mě někdo, prosím, poslat Mp3 When I Dream Abou...


O tomto webu
RSS:
(http://bgcz.net/rss.php)
ATOM:
(http://bgcz.net/atom.php)

Články a názory, zde zveřejněné, nemusí být vždy totožné s názory redakce!

BlueGrass CZ

Tento web byl vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS