Dnešní datum: 18.12.2017  | Hlavní stránka | Seznam rubrik | Kalendář akcí | Bazárek-Inzerce | Nápověda |  




Objednej kapelu

Redakce
Pajas (Pavel Suldovský)
RaCeK (Radek Valenta)
RoseeAnn (Jiřina Langová)
Grass (Milan J. Kalinics)

Redakce vytváří celkovou koncepci webu a zaštiťuje jeho provoz. Máte-li cokoliv na redakci, napište nám

Spuštěno: 18.9.2004



3D Music

Zahraniční

* Bill Keith

Vydáno dne 22. 03. 2013 (9647 přečtení)

V žargonu některých hráčů na banjo existují tři styly hry: Scruggsův, Renův a melodický. Ten melodický je také často označovaný jako „Keithův styl“. Neboť to byl právě Bill Keith, kdo naučil všechny moderní banjisty na světě hrát melodie houslí na banjo, notu za notou, a je všeobecně považován za nositele moderního melodického způsobu hry na tento nástroj…

Bill Keith První pokusy o modernizaci bluegrassu, odstartované na začátku 60. let minulého století skupinou Country Gentlemen, nezůstaly osamoceny a následovaly i další události důležité pro tuto hudbu. Podobně významným krokem pro rozvoj stylu se staly nové hráčské techniky na základní bluegrassový instrumentář. Jednu z prvních revolučních změn předvedl v roce 1962 tehdy mladý banjista Bill Keith na Filadelfském folkovém festivalu. Představil zde svůj melodický styl hry, vycházející z historicky mnohem starších technik hry na klasickou kytaru, které přizpůsobil pro bluegrassové banjo. Nebyl tak docela prvním, kdo na podobnou myšlenku přišel (přibližně o dva roky dříve se jí zabýval banjista Bobby Thompson), nicméně byl prvním, kdo ji uvedl do života a předvedl širokému zasvěcenému okruhu posluchačů, a proto bude název tohoto stylu hry navždy spojen s jeho jménem. Bill Keith se tak rozhodujícím způsobem připojil k těm, kteří významně přispěli k rozvoji celého bluegrassu a ke vzniku jeho progresivních derivátů jako jsou „newgrass“ a dnes již nepoužívaný termín „jazzgrass“.

William Bradford Keith se narodil 20. prosince 1939. V drtivé většině publikací, ale také na Wikipedii, je jako jeho místo narození uváděn nesprávně Boston, ale pravdou je, že se tak stalo v Brocktonu, v městečku vzdáleném asi 20 kilometrů jižně od Bostonu v Massachusetts, kde také Bill strávil dětství.

Ačkoli nevyrůstal v hudební rodině, ještě jako dítě začal hrát na ukulele a později mu rodiče objednali hodiny klavíru v přesvědčení, že každý člověk má mít nějaké hudební vzdělání. Během několika let ale Billův zájem o klavír opadl a začalo jej lákat banjo. Jeho zájem o tento specifický nástroj vznikl, když mu bylo asi 12 roků. Začínal s vypůjčeným tenorovým banjem a absolvoval lekce s učitelem na kytaru Philem Cooperem. Začal hrát ve školním dixielandovém orchestru (ještě v nižší střední škole) a později, v přípravce, hrával v různých dixielandových kapelách.

V 50. letech byl však okouzlen lidovou hudbou, slyšel hrát Pete Seegera se skupinou Weavers a brzy mu bylo jasné, že to, co Seeger hraje, nelze na čtyřstrunné banjo zahrát. A tak na podzim roku 1957 (v prvním roce studií na škole Amherst College v Massachusetts) investoval Bill Keith 50 dolarů do folkového pětistrunného banja a začal se učit podle Seegerovy školy „How to Play the Five-String Banjo“. Rostoucí Billův zájem o bluegrass jej však nakonec přivedl od Seegera ke Scruggsově stylu, a tím i k banju Gibson RB 100.

V této době začal Keith rozepisovat notu po notě Scruggsovy písničky, protože neexistovaly žádné tabulatury ani materiály, podle kterých by se mohl učit hrát (nezapomeňme, že proslulá Scruggsova škola vyšla u Peer International až v říjnu 1968). Takto si vytvořil Keith vlastní tabulatury mnoha Scruggsových instrumentálek, stejně jako písniček Dona Rena a dalších banjistů té doby, například J. D. Crowa. Rovněž si začínal všímat odlišností mezi jednotlivými styly těchto osobností. Velký vliv na vývoj Keithovy hry měli také Don Stover a Allen Shelton. Bill a jeho spolužák, kytarista Jim Rooney (setkali se poprvé v Amherstu v roce 1958), začali vystupovat jako duo v různých barech, kavárnách a školách v oblasti Nové Anglie, přičemž vlastně kopírovali hru těchto slavných banjistů. V té době se také setkali s promotérem Manny Greenhillem a pomáhali formovat Connecticut Folklore Society, což vedlo k sérii koncertů na univerzitách v Nové Anglii.

V roce 1960 udělal Bill Keith velký krok k rozvoji svého vlastního stylu, když začal pravidelně hrát s June Hallem, houslistou z Bridgewater v Massachusetts. Zpočátku Bill doprovázel tohoto houslistu Scruggsovými rolly, ale časem se naučil vyhrávat tyto melodie notu po notě, a tak vlastně vznikl jeho „melodic style“. Poprvé takto Bill zahrál „Devil´s Dream“ a pak následovala „Sailor´s Hornpipe“. Keith začal usilovně cvičit stupnice a melodické obraty založené na těchto stupnicích a své nové zkušenosti uplatňoval při vystoupeních.

Bill Keith promoval v roce 1961 a na podzim téhož roku odletěl do Texasu, kde strávil celou zimu cvičením a pilováním svého nového stylu. Následujícího jara se vrátil do Bostonu, kde navázal na hudební spolupráci s Jimem Rooneyem, který tou dobou pravidelně vystupoval v Clubu 47. Tady Bill získal další příležitost rozvíjet svůj melodický styl. A konečně v září 1962 se představil na Folk Festivalu ve Philadelphii, kde zvítězil v soutěži banjistů.

Brzy poté Keith a Rooney spolu s Herbs Hoovenem, Applinem a basistou Fritzem Richmondem natočili pro značku Prestige Folklore album „Livin´ On The Mountain“, kde se objevily mimo jiné již zmíněné skladby „Devil´s Dream“, „Sailor´s Hornpipe“ a také melodická verze „Salty Dog“. Pro Keithe to byla první práce v nahrávacím studiu a jak sám říká, jako greenhorn z Massachusetts měl při nahrávání jižanské hudby nervy na pochodu.

Bill Keith se zanedlouho rozhodl změnit působiště, neboť usoudil, že pro jeho koncertování jsou vhodnější místa než folkové kluby v Bostonu. Odjel do Washingtonu, D.C. k Tomovi Morganovi, který stavěl banjové krky odolávající velkému tahu strun. Morgan začal Billa zasvěcovat do tajů stavby a montáže nástrojů. Ve svém volném čase hrál Morgan na kontrabas s Redem Allenem a s mandolinistou Frankem Wakefieldem a Bill se k nim zakrátko připojil. Vytvořili tak společně kapelu The Kentuckians, se kterou vystupovali jak v barech a restauracích ve Washingtonu, D.C., tak v programu rozhlasové stanice WWVA Jamboree ve městě Wheeling v Západní Virginii. Byla to Keithova první zkušenost s hraním v jižanské kapele. Red a Frank byli vynikající muzikanti, od nichž se Bill mohl mnohému naučit.

V době, kdy Bill Keith hrál s Allenem a Wakefieldem, se poprvé osobně setkal s Earl Scruggsem. Když vydavatelství Peer International vydalo publikaci Scruggsových aranží, některé věci se Keithovi prostě nelíbily. Proto zajel za Scruggsem do Baltimore, kde Flatt a Scruggs právě vystupovali a producentem jejich show byl dobrý Billův přítel z Bostonu Manny Greenhill. Ten Billa Scruggsovi představil a když se Bill zeptal na nesrovnalosti ve zmíněné publikaci, zjistil, že Scruggs nečetl ani notové zápisy písní, ani tabulatury. A tak Bill přinesl svůj zápisník, kde měl vlastní tabulatury Scruggsových písniček a Earl jej požádal, aby zahrál „Home Sweet Home“. Bill říká: „Znal jsem tu melodii úplně přesně, ale když jsem hrál, dělal jsem, že ji čtu z tabulatury i když jsem ji hrál zpaměti. Earl měl hlavu skloněnou nad tabulaturou jako já a dělal jako by ji četl se mnou. Když jsem se ale podíval na jeho oči, viděl jsem, že se dívá na moji pravou ruku. Bylo vidět, že je evidentně spokojen a že jsem jej přesvědčil, že moje tabulatura je správná. Potom mě požádal, jestli bych s ním nechtěl spolupracovat na škole hry pro banjisty.“

Bill přijal Scruggsovo pozvání a odjel do Nashvillu. Zde společně se Scruggsem spolupracoval na tabulaturách pro novou knihu o pětistrunném banju a výsledkem byla publikace „Earl Scruggs and Five Strings Banjo“, vydaná nakladatelstvím Peer Publications. Ve stejné době však také Bill Keith spolupracoval v Amherstu s Danem Bumpem na technickém řešení nového typu banjových přelaďovačů. Výsledkem byly přelaďovače zabudované přímo do mechaniky ladících kolíků, což byl pokrok oproti do té doby používaným přelaďovačům vyvinutých přímo Scruggsem.

Během svého pobytu v Nashvillu navštívil Bill Keith Grand Ole Opry, kde měl možnost setkat se a zahrát si i s Billem Monroem. Bylo to v zákulisí a Keith mimo jiné zahrál také několik „fidle tunes“. Monroe tím byl velmi překvapen, neboť dosud nic takového neslyšel. Později v noci, když Keith odcházel z Opry, čekal na něho Kenny Baker (tehdejší houslista Blue Grass Boys) a zeptal se jej, jestli by nechtěl s Monroem hrát. I když to byla velmi lákavá nabídka, Bill se musel vrátit do Bostonu splnit svou vojenskou povinnost (sloužil osm měsíců v americkém vojenském letectvu jako rezervista), ale později, od března 1963, skutečně začal s Monroem spolupracovat. Bill Monroe se velmi zajímal o Keithův styl a během deseti dnů po jeho příjezdu do Nashvillu s ním natočil šest instrumentálek, mezi nimiž byly opět „Devil´s Dream“, „Sailor´s Hornpipe“ a „Pike County Breakdown“.

Vše probíhalo velmi rychle a zde je zajímavé všimnout si jedné věci týkající se Monroea a jeho hudby. V případě Billa Keithe, Sonnyho Osborna a mnoha dalších se Monroe vždycky rozhodl natáčet ve studiu v průběhu prvních dnů po příchodu nového muzikanta do kapely. Bill Keith to vysvětluje: „Respektoval jsem jeho přání improvizovat. Když se něco příliš nacvičuje a dolaďuje, není to ono. Stokrát opakovaná věc ztrácí svůj nový a přirozený projev, a to je přesně to, čemu se Monroe ve své hudbě chtěl vyhnout.“

Z období Keithova působení v Blue Grass Boys pochází mnoho velmi dobrých nahrávek. Mimochodem, je zajímavé, že Bill Keith se na dobu svého působení v Blue Grass Boys stal Bradem Keithem, aby se předešlo zmatkům, když ve skupině byli dva Billové. S Monroem Keith absolvoval turné po Kalifornii, koncertování v jižních státech USA, vystoupení v Grand Ole Opry a rovněž účinkování na Folk Festivalu v Newportu v roce 1963. To vše pomáhalo formovat Keithův styl a jeho technika byla nyní velmi dobrá a nabitá Monroeovou divokou energií.

V prosinci 1963 se však přesto Bill rozhodl od Monroea odejít. Během devíti měsíců, které prožil s Blue Grass Boys, nemohl naplno rozvinout prvky své hry, protože se musel podřídit stylu Monroeova doprovodu. Vícekrát už nedostal příležitost s Monroem natáčet, ale počátkem roku 1964 se zúčastnil nahrávání alba Allena a Wakefielda pro značku Folkways. Mezi nahrávkami byla i skladba „New Camptown Races“, která obsahuje dva báječné breaky spojující melodický i Scruggsův styl. Keith tak dokázal postavit banjovou techniku na úplně novou úroveň. Brzy však odstavil bluegrass na druhou kolej.

Koncem roku 1964 přijal angažmá v Jug Bandu Jima Kweskina. Toto spojení pro něho bylo prospěšné ze dvou důvodů. Jednak získal lepší podmínky pro svoji práci, jednak mu to umožnilo rozvíjet svoji koncepci v melodiích raného jazzu a popu. Ve skupině byli kromě Kweskina Fritz Richmond, Geoff a Maria Muldaur a později také houslista Richard Greene. Jug Band prožíval své velké dny vyznačující se účinkováním v show Johnnyho Carsona a ve Fillmore West. Bill zde mimo jiné získal možnost uplatnit svůj rostoucí zájem o pedálovou steel kytaru. První Keithovo hlubší setkání se steel kytarou bylo ještě z doby, kdy hrál s Monroem. Vystoupení v Opry byla vždy doprovázena steel kytarou, což vytvářelo zvláštní efekt. Bill si také vždy uvědomoval podobnost mezi mechanismem pedálové steel kytary a Scruggsovými přelaďovači. Tyto faktory, spolu s touhou poznat tento nástroj blíže, nakonec přiměly Billa opatřit si steel kytaru. Počátky jeho hry byly velmi skromné – jedna píseň pro album skupiny Earth Opera a příležitostné využití steel kytary při vystoupeních s Jug Bandem (obvykle skladba „I´ll Be Your Baby Tonight“). Brzy po rozpadu Kweskinovy skupiny však Bill dostal svoji příležitost, když nově založená country-rocková skupina Great Speckled Bird hledala steel kytaristu.

V souvislosti s Billem Keithem ale není možné nezmínit následující zajímavý projekt. V roce 1972 sestavil houslista Richard Greene doprovodnou skupinu pro kalifornské vystoupení Billa Monroea, které se mělo uskutečnit 13. 2. 1973 a mělo být přenášeno televizí. Bill Monroe se ale na koncert nemohl dostavit (pro poruchu autobusu), a tak skupina ve složení Peter Rowan (doprovodná kytara, zpěv), Clarence White (sólová kytara), David Grisman (mandolína), Bill Keith (banjo), Richard Greene (housle) a Stuart Schulman (bass) s názvem Muleskinner Band odehrála celé vystoupení sama. Z tohoto koncertu vznikla nahrávka a videozáznam, který se ale někde ztratil a objevil se až začátkem 90. let! Kalifornská firma „Sierra“ potom v roce 1991 vydala tohle „znovunalezené“ video a také nezkrácený zvukový záznam na CD. Videozáznam pod názvem „Muleskinner Live“ (SHV-1001), CD pod názvem „Muleskinner Live – Original Television Soundtrack“ (SXCD-6001).

Na základě televizního úspěchu natočila zmíněná příležitostná skupina v průběhu března a dubna 1973 (tedy záhy po vystoupení) i studiovou desku „Muleskinner – A Potpourri Of Bluegrass Jam“ (Warner Brothers, BS-2787, nebo též P-10165W), která je nyní dostupná jako reedice na CD u firmy „Sierra“ (1993, SXCD-6009). Toto studiové album se ale od „živé“ nahrávky poměrně výrazně stylově odlišuje. Oproti ryze bluegrassovému záznamu z koncertu je obsah „A Potpourri Of Bluegrass Jam“ křížencem mezi bluegrassem a country rockem, hudbou, kterou sám Clarence White označil jako „blue-grass rock“. Tento termín se oficiálně nikdy neujal, takže budeme-li se držet dnes ustálené terminologie, přiřadíme toto album k „newgrassu“, ke stylu, který se právě na počátku a v 1. polovině 70. let zrodil. Na studiové desce se také poněkud změnilo obsazení Muleskinner Bandu. Místo Stuarta Schulmana zde hrál na basu John Kahn, a je zde slyšet také hráč na bicí John Guerin. Mimochodem deska, ačkoli nahrána v roce 1973, vyšla až v květnu 1974, tedy až po tragické smrti Clarence Whitea (14. 7. 1973), který na albu střídá elektrickou kytaru s akustickou. A Potpourri Of Bluegrass Jam je tedy z časového hlediska jedna z posledních desek, kde tento výjimečný kytarista hrál, a tak je zcela namístě, že právě jemu byla „dedikována“.

Ačkoli Bill Keith nikdy pětistrunné banjo neodložil, později se mu na veřejnosti již příliš nevěnoval. V letech 1973 – 74 natočil několik instrumentálek s Jonathanem Edwardsem, podílel se také na již zmíněném albu „Muleskinner“ a na albu „Music From Mud Acres“ na značce Rounder Records. A několikrát koncertoval. Jinými slovy, abyste jej v té době našli, museli byste jej hledat.

Až v následujících letech se Bill Keith s banjem vrátil do světa velkého hudebního byznysu. Zúčastnil se několika amerických turné s Jimem Rooneyem v roce 1975, o rok později vydal své první sólové album pro Rounder, hrál v Evropě a rovněž uspořádal celou řadu workshopů. Po vlně evropských vystoupení se stal také velmi populárním ve Francii. To vše jej opět vrátilo na oči veřejnosti. Kromě toho Bill nezanedbával ani svůj soukromý život a v prosinci 1976 se v Paříži oženil s Claire Liret, s níž má syny Charlese Patricka a Martina Eldona.

V roce 1977, se stal Bill Keith na čas hudebním publicistou pro časopis Frets (Pražce), pro který psal zejména o hudební teorii, ale později dal opět přednost živému hraní. On, Rooney a Weissberg vzkřísili v roce 1989 skupinu Blue Velvet Band. Jejich řady posílil houslista Kenny Kosek a jako New Blue Velvet Band pokračovala formace skoro až do první poloviny 90. let. Od roku 1994 hrál Bill Keith příležitostně s formací John Herald Band.

Bill Keith se také připojil k dlouhé řadě významných amerických hudebníků, které jsme měli možnost slyšet živě na českých a slovenských pódiích. Poprvé vystupoval v České republice v květnu 1996 s doprovodem skvělých českých muzikantů, mj. houslisty Franty Kacafírka nebo kytaristy Slávka Hanzlíka. Byl v tomto roce hostem festivalu Jamboree ve Strakonicích, ale uskutečnil i několik koncertů po republice, například v Brně na Jamborce. O sedmnáct let později, 16. března 2013, znovu zavítal do České republiky a zúčastnil se jako jedna z hvězd (společně s Pete Wernickem) velkolepého koncertu v pražském hotelu Pyramida (koncert byl uspořádán jako součást 5. Evropského bluegrassového summitu, který se tentokrát konal v Česku).

Jak již bylo v článku dříve zmíněno, Bill Keith výrazným způsobem zmodernizoval banjo nejen v oblasti techniky hry, ale rovněž po mechanické stránce, když navrhl a zkonstruoval nový typ přelaďovačů. Dřívější přelaďovače Earla Scruggse vyžadovaly totiž zásah do hlavy banja a fungovaly jako přídavné. Po Keithově vynálezu se stal „přídavný hardware“ zbytečným, a nahrazení dvou původních ladících kolíků novými (s přelaďovacím mechanismem ukrytým přímo v nich) se stalo všeobecně používaným a elegantnějším řešením. Nutno dodat, že výhodu Keithovy koncepce přelaďovacích kolíků uznal i sám pan Earl Scruggs, který se dokonce na čas stal Keithovým společníkem ve firmě vyrábějící produkt, který byl tehdy nazván jako „Scruggs-Keithovy přelaďovače“. Dnes jsou známé spíše jako „Keith Pegs“ a Bill Keith pokračuje v jejich výrobě i obchodu s nimi. Jde o primární produkt jeho vlastní společnosti Beacon Banjo Company. Nicméně v současné době už není jediným, kdo se výrobou těchto přelaďovačů zabývá…

Bill KeithAktualizace 25. 10. 2015: Bill Keith umřel na rakovinu v časných ranních hodinách 23. října 2015.


Doporučená diskografie k článku
:
 

  • Bill Monroe and the Blue Grass Boys – Live At Mechanics Hall, ACD-59, 2004 / Jedná se o živou nahrávku, pořízenou v roce 1963, kdy v kapele hráli také Bill Keith a Del McCoury. Ve dvou písních se zde také představila dcera Billa Monroea Melissa.
  • Bill Keith – Something Auld, Something Newgrass, Something Borrowed, Something Bluegrass, Rounder 0084, 1976 / Stěžejní Billova sólová deska, materiálem na ní byla ovlivněna celá řada českých banjistů.
  • Trischka, Keith, Fleck – Fiddle Tunes For Banjo, Rounder 0124, Rec. 1979-1980, na CD v roce 1999 / velice výživný materiál, vřele doporučuji každému, kdo dokáže ocenit moderní hru na banjo v podání tří banjových virtuozů. CD je doplněno o bonusy na vinylu nevydané.
  • Bill Keith – Banjoistics, Rounder 0148, 1984
  • Muleskinner Live – Original Television Soundtrack, Sierra SXCD-6001, Rec.1973 / viz informace v článku.
  • The Kentucky Colonels: Long Journey Home, Vanguard Records, VCD-77004, 1991 / Živý záznam z vystoupení na newportském festivalu v roce 1964 s hostujícími Docem Watsonem a Billem Keithem.
  • Bill Keith – Beating Around The Bush, Green Linnet Records, GLCD-2107, P/C 1992, 13 skladeb, stopáž 40 minut / zajímavý projekt z 90. let, pokud se k němu dostanete, opět doporučuji!
  • The Grass Is Greener (s podtitulem Traditional Bluegrass Instrumentals), Rebel REB-1714, P/C 1995 / (Richard Greene – fiddle, Bill Keith – banjo, David Grier – guitar, Kenny Blackwell – mandolin, Tim Emmons – bass). I když se jedná především o desku pro houslisty, příznivci banja si i tady přijdou na své.
  • Richard Greene and the Grass Is Greener – Wolves A´Howlin´, Rebel REB-1730, P/C 1996 / Na tomto albu už nahrál většinu banjových partů Tony Trischka, nicméně i zde můžeme slyšet Billovo banjo ve dvou skladbách.
  • Sharon Cort with New River Ranch & Howard Yearwood – Highway To Here, Rose Records, RRCD101, P/C 1997 / Bill Keith zde hraje v pěti z celkových deseti skladeb, nahrávalo se ve studiu „Recorded at 1103 Studio, Nashville, Tennessee (+ Rich Arnold – dobro, Butch Baldassari – mandolin, Ernie Sykes – bass a Jeff Wisor – fiddle). Z hlediska banjové hry i celkového dojmu z celého projektu je to však nedůležitá deska.



© 2007, 2008, 2012, 2013 Milan J. Kalinics, Brno (v březnu 2013 upraveno pro BGCZ.net, aktualizováno 25. 10. 2015)


Použitá literatura
:
BILL KEITH (Václav Tajchl, Pelhřimov, 1996, materiál poskytnul Ing. Ilja Herajn / doplnil a upravil Milan J. Kalinics, Brno, 2008, 2012) / ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2012) / AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, 1997) / DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995) / COUNTRY MUSIC U. S. A. (Bill C. Malone)

Související články:
Umřel Bill Keith (25.10.2015)
Bill Keith v pořadu Na plovárně s Markem Ebenem (06.06.2013)
[Akt. známka: 1,15 / Počet hlasů: 27] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Milan J. Kalinics | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Čtenář
Jméno / přezdívka:

Heslo:





Poslední komentáře
- Velmi dobře zpracované...
Celý Ondrův článek je velmi dobře napsaný a důležitý pro muz...

- Davidson Brothers
Dušane díky za článek, udělal jsi mi radost! Měl jsem možn...

- bez titulku
Aktuálne doplnam smutnou informáciou, že už nieje medzi nami...

- Re:ještě doplňující pohled
Ahoj Míšo, my určitě nebudeme pro náš zajetý festival hledat...

- ještě doplňující pohled
Ahoj White, přidám do toho trochu přátelské dialektiky, i kd...

- Re:názvem, Jirko, pojmenováním
Ahoj, přesně jak to píše Míša Hromčík, žádná tragedie se nek...


Diskuze / Poradna
- 12.12.17 (Poradna)
Zdravím a mám dotaz do pléna. Mám novou kytaru a na rozdíl o...

- 8.12.17 (Poradna)
Ahoj, mám ho. Je to prima mikrofon za malé peníze, můžu dopo...

- 7.12.17 (Poradna)
No téměř výhradně na živé hraní s kapelou přes aparaturu. Be...

- 7.12.17 (Poradna)
Pro jaký účel ji chceš ozvučit? Nahrávání, vystupování s vla...

- 7.12.17 (Poradna)
Potřebuji nazvučit svoji novou kytaru a uvažuji o koupení mi...

- 7.12.17 (Všehochuť)
Ahoj, mohl by mě někdo, prosím, poslat Mp3 When I Dream Abou...


O tomto webu
RSS:
(http://bgcz.net/rss.php)
ATOM:
(http://bgcz.net/atom.php)

Články a názory, zde zveřejněné, nemusí být vždy totožné s názory redakce!

BlueGrass CZ

Tento web byl vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS