Dnešní datum: 18.12.2017  | Hlavní stránka | Seznam rubrik | Kalendář akcí | Bazárek-Inzerce | Nápověda |  




Objednej kapelu

Redakce
Pajas (Pavel Suldovský)
RaCeK (Radek Valenta)
RoseeAnn (Jiřina Langová)
Grass (Milan J. Kalinics)

Redakce vytváří celkovou koncepci webu a zaštiťuje jeho provoz. Máte-li cokoliv na redakci, napište nám

Spuštěno: 18.9.2004



3D Music

Dvorana slávy

* Bill Monroe

Vydáno dne 09. 05. 2009 (9725 přečtení)

Hudební průkopník, zpěvák, písničkář, kapelník, bavič a instrumentalista William Smith (Bill) Monroe se narodil 13. září 1911 na farmě poblíž městečka Rosine ve státě Kentucky. Jako tvůrce hudebního stylu je právem označován též jako „The Father of Bluegrass Music“, Otec bluegrassu. Málokterý jedinec v bohaté historii hudby je tak jednoznačně identifikován s jedním hudebním stylem, jako on. Zatímco sám by pokorně řekl: „Jsem jenom farmář s mandolínou a vysokým tenorem“, ve skutečnosti Monroe a jeho Blue Grass Boys v podstatě vytvořili nový osobitý hudební žánr a položili základy k jeho dalšímu rozvoji. Jméno Billa Monroea je fenoménem, vždy bude bluegrassem prolínat, vždy s ním zůstane spojeno, ať už se tato hudba bude jakkoli vyvíjet, ať už se bude hrát moderně nebo postaru. Byl, je a bude skutečným pilířem, o který se opírá celý bluegrass…

Bill Monroe Narodil se jako nejmladší z osmi dětí prosperujícího farmáře Jamese Buchanana „Bucka“ Monroea (28.10.1857 – 14.1.1928), který se kromě farmářství zabýval mj. také těžbou dřeva a důlními pracemi a Malissy A. Monroeové, rozené Vandiverové (12.7.1870 – 31.10.1921). Věkově byl nejblíže bratrovi Charliemu, který se ale narodil o celých osm roků dříve. Velký věkový rozdíl od ostatních sourozenců a navíc i vrozená oční vada vyřadily malého Billa z většiny dětských her a zábav a patrně byly i příčinou jeho výrazně introvertní povahy, která se stala ještě mnohem zřetelnější v jeho dospělosti.

Na druhou stranu tato izolace umožnila Billovi věnovat svému hudebnímu talentu (zděděnému především po matce) mnohem více času. Velkou inspirací byl pro malého Billa kostel, a to zejména v oblasti zpěvu, vícehlasých harmonií a v jeho pozdějším mimořádném citu pro dokonalou barvu vokálu ve vysokých polohách.

První muzikantské krůčky učinil Bill ještě jako malý chlapec, kdy se učil písním od své matky Malissy a zejména od svého strýce Pendletona Vandivera (1869 – 1932), jenž byl zdatný houslista. Již tehdy hrával na mandolínu, která však měla, podle jeho vlastního vyjádření, natažené pouze čtyři struny, aby je umáčknul.

Rodina Monroeových byla sice hudebně aktivní z matčiny i z otcovy strany, ale rodiče Billovy matky, Vandiverovi, byli podstatně muzikálnější a strýc Pendleton dokázal prý často, jak se traduje, zůstat u sousedů až do rána, pokud se tam sešla parta dobrých muzikantů. V deseti letech Bill částečně osiřel a zatímco starší bratři Charlie (4.7.1903 – 27.9.1975) a Birch (16.5.1901 – 15.5.1982) odjeli na sever hledat práci, žil po smrti matky se strýčkem Penem, a později, od svých dvanácti let, s ním vystupoval na veřejnosti a doprovázel jej na kytaru na tanečních zábavách po celém okrese Ohio County. V té době začal Bill také poslouchat gramofonové desky s takovými interprety, jakými byli Charlie Poole a North Carolina Ramblers. O svém strýci složil mnohem později Bill Monroe jednu ze svých nejznámějších písní „Uncle Pen“.

Nicméně Pendleton Vandiver nebyl jediným, kdo výrazně ovlivnil už v dětském věku Billův hudební vývoj. Dalším, kromě rodiny, byl černošský hudebník z městečka Rosine Arnold Schultz. Bill s ním hrával a řadil ho mezi vynikající muzikanty s bezkonkurenčním citem pro blues.

Jak již bylo řečeno, Birch s Charliem odešli za prací do Indiany a Bill se k nim připojil v roce 1929, ve svých osmnácti letech. Až do roku 1934 byli ve východním Chicagu ve státě Indiana, přes den vykonávali nejrůznější manuální práce a večer hráli na tancovačkách i na soukromých večírcích. Jistý čas (v roce 1932) byli také na cestách s pořadem Barn Dance rozhlasové stanice WLS v Chicagu, v němž vystupovali jako tanečníci.

V roce 1934 jim šéfové stanice WLS, pro které bratři Monroeové (Birch na housle, Charlie na kytaru a Bill na mandolínu) poloprofesionálně pracovali, nabídli plný úvazek a turné (jedno z tenkrát tak hojně rozšířených medicine–show) pro společnost Texas Crystals, na kterém by propagovali nový lék, a to projímadlo. Tehdy se Birch rozhodl, že muziku opustí, a Charlie s Billem vytvořili dvojici Monroe Brothers. V roce 1935 hráli na rozhlasové stanici v Karolíně v pořadu sponzorovaném výše uvedenou společností Texas Crystals. Ve stejném roce (v říjnu 1935) se Bill oženil s Caroline Brownovou a jejich dvě děti – Melissa (17.9.1936 – 3.12.1990), a James (nar. 15.3.1941) – mnohem později vystupovaly se svým otcem.

Monroe Brothers působili na rozhlasových stanicích v Iowě a Nebrasce, ale především v Greenvillu v Jižní Karolíně a ve městě Charlotte v Severní Karolíně. V roce 1936 dvojice pracovala pro Crazy Water Crystals, většího konkurenta společnosti, pro níž hráli předtím, a to v pořadu Crazy Barn Dance na stanici WBT. Později téhož roku je Eli Oberstein z firmy RCA Victor Records přemluvil, aby nahráli několik snímků, a tak ještě v témže roce v únoru vzniklo v rozhlasové budově v Charlotte deset nahrávek na labelu RCA´s Bluebird (dceřinná společnost RCA Victor), včetně jedné z nejprodávanějších desek jejich úvodní éry What Would You Give (In Exchange For Your Soul). Zpočátku se nijak výrazně o nahrávání a gramofonovou produkci nezajímali, protože byli dobře zavedeni v rozhlasovém vysílání. Ale prodejní výsledky jejich desek byly tak mimořádné, že v průběhu dalších dvanácti měsíců absolvovali ještě pět obdobných frekvencí a celkem tak vzniklo kolem šedesáti snímků. Kromě toho, že využili i populární tradiční materiál (bratři Monroeové v té době ještě neskládali své vlastní písně), byli prvními, kteří přišli se svérázným stylem, který tehdy populární zvuk mandolíny a kytary spojil s vysokým a jasně specifickým vokálním projevem.

V roce 1938 se oba bratři rozešli a každý se vydal svou cestou. Charlie zůstal u RCA a založil vlastní skupinu Kentucky Pardners, Bill založil v Little Rocku ve státě Arkansas skupinu Kentuckians a s ní odjel do rozhlasové stanice KARK v Atlantě ve státě Georgia, která pak dala vynikající příležitost vůbec první sestavě vzápětí se zrodilých Blue Grass Boys. Tu tvořili Cleo Davis (kytara, sólový zpěv), Art Wooten (housle) a Bill Monroe (mandolína). V Ashevillu v Severní Karolíně přibrali nakrátko hráče na jug Johna Millera, ale toho vzápětí vyměnili v kapele za kontrabasistu Amose Garina. V té době začal Bill zpívat sólové party a přidával i sólové pasáže na mandolínu, protože pocítil potřebu přece jen se nějak vyčlenit z obecného zvuku skupiny.

Bill Monroe V říjnu 1939 se ucházel o místo v souboru Grand Ole Opry a George D. Hay byl jeho hudbou natolik zaujat, že jej okamžitě přijal. Následující sobotu otvíral Bill své první vystoupení na scéně Opry přeslavným Mule Skinner Blues. Je pozoruhodné, že od té chvíle zůstali Monroe a jeho Blue Grass Boys členy Grand Ole Opry až do Monroeovy smrti.

V první polovině 40. let byla Monroeova kapela svým zvukem víceméně stále podobná ostatním string bandům, hrajícím old-time music, i když Billova mandolína a především vysoký tenor v sólovém zpěvu byly už tehdy dominantními prvky předbluegrassové éry Blue Grass Boys. A hudba Billa Monroea se pak začala sice pozvolna, ale ještě více měnit. V sestavě se objevily akordeon (na nějž hrála Sally Ann Foresterová) a banjo (v rukou Davida „Stringbeana“ Akemana) a v roce 1945 se Bill Monroe se svou kapelou stal exkluzivním umělcem společnosti Columbia Records.

V následující vývojové etapě získala skupina svůj dokonalý kompaktní zvuk naplněný v podstatě sólovými party všech muzikantů. V roce 1945 vyřadil Bill Monroe ze své sestavy navždy akordeon, zato ve stejném roce angažoval Earla Scruggse, jehož styl hry na banjo přinesl naprosto nebývale hybný a dokonale synkopovaný hudební projev a korunoval zcela unikátní bluegrassový styl Monroeovy skupiny. Klasický bluegrass byl na světě!

Scruggs s kytaristou Flattem hráli s Billem až do roku 1948. V tomto období patřily k nejpopulárnějším písně jako Blue Moon Of Kentucky, I Hear A Sweet Voice Calling, I´m Going Back To Old Kentucky a Will You Be Loving Another Man? Dalšími členy skupiny Billa Monroea v té době byli Chubby Wise (housle) a Howard Watts – známý rovněž pod přezdívkou Cedric Rainwater – (kontrabas).

V roce 1949 (už po odchodu Flatta a Scruggse) odešel Bill od značky Columbia, nespokojen s tím, že společnost angažovala mezi své exkluzivisty konkurenční bluegrassovou skupinu Stanley Brothers (vůbec první, která po vzoru Blue Grass Boys převzala v roce 1946 nový hudební styl). S příchodem k firmě Decca Records se hlavní Billovou oporou stal Jimmy Martin, hudebník s poměrně výrazně vysokým hlasem, jehož kvality dovolily Monroeovi, aby se vokálně věnoval především subtilním vedlejším harmoniím. V té době nastal zlatý čas Billovy tvorby. Napsal Uncle Pen, Roanoke, Scotland (připomínající původní zdroje tanečních skladeb klasických string bandů), My Little Georgia Rose, Walking In Jerusalem a I´m Working On A Building, z nichž poslední dvě byly náboženské písně s „poselstvím“, které byly od samého začátku vždy nedílnou součástí Monroeova repertoáru. V roce 1951 otevřel Bill Monroe „country park“ v Bean Blossom v Indianě, který se později stal místem proslulých festivalů tradičního bluegrassu.

Zhruba v polovině padesátých let bluegrass, přestože přinesl do celého spektra country music naprosto novou dimenzi, začal ztrácet sílu. Zejména kvůli tomu, že pozornost převážné většiny posluchačů zaujal rokenrol.

V této souvislosti nebude bez zajímavosti zmínit skutečnost, že právě Bill Monroe, jeho rytmický hudební styl, dynamická mandolína a přísné uplatňování výhradně strunného instrumentáře napomohly v padesátých letech zrození rokenrolu. Je obecně známo, že Elvis Presley byl velkým obdivovatelem Billa Monroea a podle zaznamenaného vyjádření Carla Perkinse, první slova, která Elvis při hovoru s ním vyslovil, byla: „Líbí se ti Bill Monroe?“. Obdiv k hudbě Billa Monroea tedy vedl Elvise Presleyho k tomu, že na B stranu vůbec prvního svého singlu nahraného v roce 1954 pro Sun Records natočil přepracovanou píseň Blue Moon Of Kentucky. Když se tak stalo, Billovi gramofonoví partneři se okamžitě přiřítili s reedicí Monroeova původního a odlišného originálu. Nicméně popularita nové Presleyho verze nakonec donutila i samotného Billa Monroea zpívat tuto písničku nadále v nové aranži (s rychlou druhou částí). Ale Bill se tak chtě nechtě stal i součástí rokenrolové historie.

Později, v 60. letech, po nástupu folkového boomu (nebo správněji nové folkové vlny), byl Monroe zaplaven hordami studentů dychtivých poznat prapůvodní lidovou hudbu bílých obyvatel Ameriky, a to přesto, že právě tento folkový boom byl druhou dost citelnou ranou pro popularitu bluegrassu. V roce 1963 Bill absolvoval úspěšné turné po Kalifornii, poprvé koncertoval na koleji Chicagské univerzity a později, ve stejném roce, hrál pro 15 000 diváků na folkovém festivalu v Newportu. V té době se právě zde předvedl vedle Monroea jako člen jeho kapely moderní banjista Bill Keith.

Nejen jako autor neskutečného počtu písniček, ale i jako mandolinista dosáhl Bill Monroe značných úspěchů. V době své největší slávy se řadil k mistrům tohoto nástroje (i když se nám to dnes už zdá nepravděpodobné) a složil také velkou řadu instrumentálek, které se dnes řadí k bluegrassovým standardům, známým po celém světě. Velmi slavná je například Rawhide. Styl a zvuk jeho kapely byl kopírován velkým počtem jiných skupin a v jeho Blue Grass Boys se postupně od doby vzniku až do jeho smrti vystřídalo více než 150 hudebníků. Vychoval a naučil lásce k bluegrassu několik generací nových bluegrassových muzikantů, kteří se později stali uznávanými hvězdami.

V roce 1985 prošla společnost MCA Records, pro kterou nahrával, řadou výrazných proměn, jež vyústily do zcela nového systému vedení i celkové koncepce. Producentem Billa Monroea se stal Emory Gordy Jr., působící předtím jako baskytarista ve skupinách Emmylou Harrisové a Rodneye Crowella. Ve spolupráci s ním vznikla tři alba, která patří bezpečně k nejvýznamnějším nahrávkám celé gramofonové éry Billa Monroea. Album Stars Of The Bluegrass Hall Of Fame (1986) přivedlo Billa do studia společně s Jimem a Jessem McReynoldsovými, Ralphem Stanleyem, Macem Wisemanem, dvojicí Osborne Brothers, Delem McCourym, byli tady i Carl Story a členové skupin Country Gentlemen a Seldom Scene. Projekt Bluegrass ´87 se významně zapsal do bluegrassového zpěvníku šesti novými skladbami, z nichž tři byly čistě instrumentální. Třetí album Southern Flavor přineslo pět novinek a kromě jedné na všech nahrávkách zpíval sólový part kytarista Blue Grass Boys Tom Ewing. Tahle kolekce získala v roce 1989 Grammy, vůbec první, která byla kdy udělena v oblasti bluegrassu.

Monroe šel vždy svou vlastní cestou, nikdy nepodlehl ekonomickému nátlaku a komercionalizaci a jeho přínos do světa Country & Western Music je nedocenitelný. 13. srpna 1986, měsíc před jeho 75. narozeninami US Senát vydal toto prohlášení: „Bill Monroe přispěl k rozvoji americké kultury a jeho činnost dopomohla k tomu, aby si Američané začali vážit sama sebe.“ „Jako hudebník, showman, skladatel a učitel je pan Monroe kulturní osobností a silou, jejíž význam je v naší době mimořádný.“

V roce 1970 uvedla Billa Monroea CMA (Country Music Association) do Country Music Hall Of Fame (Síně slávy Country Music). V roce 1991 byl IBMA (International Bluegrass Music Association) uveden do International Bluegrass Music Hall of Honor (Mezinárodní síně slávy bluegrassu) a 6. května v roce 1997 byl honorován uvedením do Rock and Roll Hall of Fame (Rokenrolové síně slávy). Je jediným hudebníkem na světě, který byl zařazen do všech těchto tří.

Kromě toho v roce 1993 získal Bill Monroe Lifetime Achievement Award (Grammy za celoživotní zásluhy) od společnosti NARAS (National Association of Recording Arts and Scienses) a v roce 1995 obdržel od prezidenta USA Billa Clintona National Medal of the Arts (Národní medaili za umění).

Bill Monroe zemřel ve Springfieldu v Tennessee 9. října 1996. Jeho monumentální hrob je pak v Rosine, blízko místa, kde se narodil. Stvořil hudební styl, který po celý svůj život hrál, předával svůj odkaz jiným, americké kultuře, celému světu… Bluegrass For Ever. Bude tady vždy.

© 2009, Milan J. Kalinics, exkluzivně pro bgcz.net

A NAKONEC JEŠTĚ DOPORUČENÁ LITERATURA O BILLOVI MONROEOVI, VČETNĚ MINIRECENZÍ:

Čítanka o Billovi Monroeovi

I když zná životopis Billa Monroea zpaměti téměř každý bluegrassový muzikant, první samostatná kniha věnovaná Monroeovi vyšla až čtyři roky po jeho smrti. Sestavil ji jeho poslední kytarista, Tom Ewing (narozen 1946). Jmenuje se The Bill Monroe Reader a vydalo ji nakladatelství University of Illinois Press (ISBN 0-252-02500-8) v roce 2000.

Tom Ewing by sám mohl napsat tlustou knihu historek o otci bluegrassu (jak jsem se osobně přesvědčila), naštěstí však dal přednost neutrálnímu, akademickému materiálu. Legend o tom, jak se kdo potkal s Monroem, koluje po Americe už dost. Monroeova čítanka přináší podstatné novinové, časopisecké a internetové materiály o Monroeovi, včetně několika nekrologů. V poznámkách pod čarou Ewing upozorňuje na vyřčené a otištěné chyby a legendy uvádí na pravou míru. Zodpovědně tedy vše napsané hodnotí. Dostat se k článkům o Monroeovi a potom ještě oddělit pravdu od fámy není nijak lehké ani ve věku internetu. Souborný materiál neexistuje. Dosavadní knihy o bluegrassu jsou převážně díla fanoušků a sběratelů, napsaná s láskou a pílí, nikoli však s nadhledem a citem pro objektivitu a přesnost. Ewing vystudoval žurnalistiku a léta byl novinářem. Jako Blue Grass Boy pracoval deset let. Jako editor tedy mohl uplatnit jak osobní zájem, pohled a zkušenost z první ruky, tak objektivní, akademický i novinářský přístup. Monroeovu čítanku doporučuji všem, kteří nemají čas a možnost bádat v amerických archívech a nechtějí ztrácet čas čtením nekvalitního braku.

První akademické knižní materiály napsali dva folkloristé, Neil V. Rosenberg (Bluegrass: A History, 1985) a Robert Cantwell (Bluegrass Breakdown; The Making of the Old Southern Sound, 1984). Komentovaný rozhovor s Billem Monroem zachytil folklorista James Rooney v roce 1971 v knize Bossmen; vedle Monroea zpovídal tehdy v zájezdových autobusech i černého bluesmana Muddyho Waterse. Kapitoly o bluegrassu se objevují v akademických knihách o historii country music. Za klasiku je dnes považována Country Music U.S.A. (1968) od historika Billa C. Maloneho; mnohé americké univerzity ji používají jako základní učebnici při výuce country hudby či populární kultury. Kořeny country a bluegrassu zachycuje vynikajícím způsobem historik Ivan M. Tribe v knize The Stonemans; An Appalachian Family and the Music That Shaped Their Lives (1993). Zřejmě první knihu věnovanou jediné osobnosti bluegrassu napsal literát a jazykovědec John Wright: Traveling the High Way Home; Ralph Stanley and the World of Traditional Bluegrass Music (1993). Podobně jako Ewing, i Wright si usnadnil práci, když (místo článků) nechal mluvit členy Clinch Mountain Boys. Na odborný komentář mu však už nevyšly síly. Na solidní knihy o Lesteru Flattovi nebo Earlu Scruggsovi stále čekáme.

© 2001, PhDr. Irena Silence Přibylová, exkluzivně pro GrassPress č. 17

Richard D. Smith: Can´t You Hear Me Callin´. The Life of Bill Monroe, the Father of Bluegrass.
(Da Capo Press, 2001, 365 stran, www.dacapopress.com)

Nenechte si knihu ujít, přestože zřejmě znáte životopis Billa Monroea zpaměti. Celek však tvoří detaily a detailů je v knížce opravdu hodně. Autor postupoval chronologicky, hovořil s několika stovkami pamětníků, hledal v hospodářských a soudních spisech, archívech a časopisech. Podařilo se mu tak vytvořit neobyčejně plastický portrét Otce Bluegrassu.

V minulosti už tady dva pokusy byly: James Rooney zaznamenal rozhovory s Monroem v brožurce Bossmen (1971, reedice 1991, vydavatelství Da Capo Press), Tom Ewing sesbíral důležité novinové články v knížce The Bill Monroe Reader (University of Illinois Press, 2000). Smithsova knížka z novinových materiálů také vychází, její jádro však tvoří autentické komentáře Monroeových muzikantů, příbuzných a přítelkyň.

V každé z osmi kapitol se dozvídáme něco, co dosud nebylo zveřejněno. Co se týká muziky, upozorňuje Smith v Monroeově životě na body, kdy začal vytvářet vlastní styl, skládat, vysvětluje, proč ve stáří změnil způsob hraní doprovodu. Ukazuje, jak a proč Monroe natáčel či nenatáčel, jaký vliv na něj měli producenti. Vyjmenovává osobnosti, které se hlásí k Monroeovu odkazu – král rokenrolu Elvis Presley je na prvním místě, dále Hank Williams, Johnny Cash, Jerry Garcia ad., je tu i krásná historka o tom, jak se mladý Bob Dylan neodvážil Monroea oslovit. Houslista Glen Duncan vzpomíná, jak Monroe ztratil trsátko a jediné náhradní po ruce bylo od firmy, která vyrábí heavy-metalové kytary (u nás bychom řekli typ „pětikoruna“). Když se na nejbližší mandolínové dílně ptali žáci Monroea, jaké trsátko používá, vytáhl beze slov svoje Day-Glo. Sklidil uznalé mručení.

Co se týká peněz, Monroe je vykreslen jako nepřítel šeků – i když už na vrcholu kariéry vystupoval za deset tisíc dolarů, peníze bral jen hotově. Kapela potom vozila plné igelitky dolarů… Na ochranu s sebou Monroe bral revolver s vypilovaným číslem. Nabitý šestiraňák si také v kufírku omylem vzal na prezidentskou návštěvu do Bílého domu. Ochranka si toho všimla až při cestě zpět a Monroea před vězením zachránily jen intervence známého senátora. V průběhu celé knihy se Smith zaměřuje také na Monroeův osobní život. Dokud byl Otec Bluegrassu naživu, byly jeho pletky s ženami pro veřejnost tabu, i tak se však dost šeptalo. Teď se mj. dočteme, že Monroe měl se svou zlatovlasou kontrabasistkou Bessie dítě, holčičku, a že o ní napsal písničku My Little Georgia Rose. Bessie však dala dítě k adopci a Monroe je nikdy nevychovával. Smith se věnuje i Monroeovu zdraví, od proslavených šilhavých očí, až po zlomeniny, kýly a rakoviny. Všude zdůrazňuje Monroeovu vůli vydržet, přežít a hrát pro lidi.

Historek o Monroeovi kolují po Americe tisíce. Sama jsem jich slyšela desítky a jen málokterou jsem v knize našla. Je to tak v pořádku – Smith nepsal bulvár, ale solidní, živý portrét velkého muzikanta, kterého budete mít po přečtení knihy rádi i s jeho chybami. Budete Monroea obdivovat. Pokud jste měli to štěstí a v posledních letech jeho života (1911-1996) jste ho v Americe potkali, bude vám po přečtení knížky scházet.

© 2002, PhDr. Irena Silence Přibylová, exkluzivně pro GrassPress č. 22

Použitá literatura a materiály:

  • AMERICA´S MUSIC - BLUEGRASS (Barry R. Willis, Pine Valley Music, 1997)
  • ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2009)
  • COUNTRY MUSIC WHO´S WHO (Record World Publications, Nashville, Tennessee, 1972)
  • DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995)
  • GRASSPRESS č. 17 (Vydavatelství Kalinics, 2/2001)
  • GRASSPRESS č. 22 (Vydavatelství Kalinics, 2/2002)
  • MALÉ POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, House Cat Productions, 2002, 2007)
  • THE GREAT COUNTRY MUSIC STARS (Andy Gray, vyd. Hamlyn Publishing, London, 1975)
  • THE NEW ILLUSTRATED ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC (Alan Cackett, Salamander Books, Ltd., London, 1977)

Související články:
Oslava 100 let Billa Monroea v německém Birkenriedu (12.09.2011)
Bill Monroe (a mandolína) (22.08.2005)
[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 8] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Milan J. Kalinics | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Čtenář
Jméno / přezdívka:

Heslo:





Poslední komentáře
- Velmi dobře zpracované...
Celý Ondrův článek je velmi dobře napsaný a důležitý pro muz...

- Davidson Brothers
Dušane díky za článek, udělal jsi mi radost! Měl jsem možn...

- bez titulku
Aktuálne doplnam smutnou informáciou, že už nieje medzi nami...

- Re:ještě doplňující pohled
Ahoj Míšo, my určitě nebudeme pro náš zajetý festival hledat...

- ještě doplňující pohled
Ahoj White, přidám do toho trochu přátelské dialektiky, i kd...

- Re:názvem, Jirko, pojmenováním
Ahoj, přesně jak to píše Míša Hromčík, žádná tragedie se nek...


Diskuze / Poradna
- 12.12.17 (Poradna)
Zdravím a mám dotaz do pléna. Mám novou kytaru a na rozdíl o...

- 8.12.17 (Poradna)
Ahoj, mám ho. Je to prima mikrofon za malé peníze, můžu dopo...

- 7.12.17 (Poradna)
No téměř výhradně na živé hraní s kapelou přes aparaturu. Be...

- 7.12.17 (Poradna)
Pro jaký účel ji chceš ozvučit? Nahrávání, vystupování s vla...

- 7.12.17 (Poradna)
Potřebuji nazvučit svoji novou kytaru a uvažuji o koupení mi...

- 7.12.17 (Všehochuť)
Ahoj, mohl by mě někdo, prosím, poslat Mp3 When I Dream Abou...


O tomto webu
RSS:
(http://bgcz.net/rss.php)
ATOM:
(http://bgcz.net/atom.php)

Články a názory, zde zveřejněné, nemusí být vždy totožné s názory redakce!

BlueGrass CZ

Tento web byl vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS