John Cowan – jedinečný hlas

Autor: Michal Hromčík <hromcik[zavinac]bgcz.net>, Téma: Zahraniční, Vydáno dne: 28. 11. 2017

Slyšeli jsme jej v Paláci kultury v květnu roku 1990 jako součást speciální sestavy Sam Bush and Friends. V únoru 2018 tento hlas zazní znovu v Praze. V té souvislosti  si můžeme připomenout článek o Johnovi zveřejněný v Bluegrassových Listech v roce 2000. Částí článku je i kompilace několika rozhovorů s Johnem z tehdejší doby. A jako bonus pár videí: Matt Menefee jak hrál na banjo s progresivní kapelou Cadillac Sky.

Nenarodil se v horalské chaloupce. Nepochází z rodiny, v níž se pravidelně hrávaly v sobotu a v neděli na verandě známé countryové a bluegrassové písně. Dokonce až do dospělého věku mu bluegrass neříkal vůbec nic. Přesto se Cowanův hlas stal pojmem, silným a kvalitním nástrojem, který se zapsal do povědomí bluegrassových fandů na celém světě díky jeho působení v kapele New Grass Revival.

Výraznou hodnotou jeho zpěvu je to, že má duši. Základem Cowanova procítění není hudba Billa Monroea a Cartera Stanleyho, ale rockové a popové styly, které frčely v Americe v šedesátých a sedmdesátých letech. Nedejme se tím zmýlit, jeho obdiv a úcta k „modré trávě“ jsou opravdové. Tím, že spojil svůj talent s některými z nejlepších muzikantů na poli bluegrassu, Cowan dál tvoří hudbu, která sice není nutně bluegrass, ale je jím ovlivněná, a především nese stále víc jeho osobní pečeť.

I když zde byly i další kapely, které instrumentálně posouvaly hranice bluegrassu až ke stylu zvanému „newgrass“, jenom NG Revival podnikal odvážné výboje i do okolních vokálních oblastí. Výjimečná síla Cowanova hlasu je dodnes odlišuje od všech, kdo šli v jejich stopách. Po rozpadu NG Revivalu bluegrassoví příznivci ztratili na čas Cowana z dohledu. Ten se v té době věnoval projektům v jiných žánrech. Na bluegrassové výsluní se vrátil v posledních letech spoluprací s kapelou Sama Bushe. K velké radosti jeho fandů nedávno John vyrazil na podia (klubů, bluegrassových a folkových festivalů) se svou vlastní kapelou a vydal nové CD, které se jmenuje jednoduše „John Cowan“. Desku produkovala Wendy Waldman pro značku Dreamwheel, na trhu se objevila koncem července 99.
 
Cowan nikdy netvrdil, že je pravým bluegrassovým umělcem. Jeho síla vždy spočívala v jedinečném spojení jeho náklonnosti k bluegrassu s rockovými a popovými prvky, které vstřebával v mládí. Na novém CD tento přístup překračuje rámec „newgrassu“. Představuje zvuk, který je skvělou syntézou rockových, soulových, bluesových a bluegrassových prvků. Bluegrassové nástroje – akustická kytara, banjo, mandolína, housle, umocněné zvukem kláves a bicích. Stůl prostřený tak, aby Cowan mohl předvést zpěv v celé šíři svého záběru.

John by se mohl spolehnout na své známosti a poskládat kapelu ze samých celebrit, což by znamenalo zaručený úspěch. Místo toho si vybral stejně schopné muzikanty, jejichž jména zatím ještě nepatří mezi hvězdy, ale kteří dokáží přijít s čerstvým a neotřelým zvukem. I když se mezi hosty na desce mihnou takoví jako Sam Bush a Jerry Douglas, stálí kapelní hráči Scott Vestal, Barbara Lamb a Darrell Scott ukazují, jak banjo, housle a mandolína mohou výtečně fungovat i v rockových souvislostech. Totéž potvrzuje na akustickou kytaru Jim Hurst (dříve u Clair Lynch). Cowanův mocný hlas je jedinečný a snadno rozeznatelný. Nepochybně se bude nabízet srovnání nové nahrávky s Johnovou prací u Newgrass Revival a nové CD z tohoto srovnání vyjde přinejmenším čestně. John vždy bez zaváhání oceňuje, jaký význam měla práce s NGR pro jeho muzikantský vývoj. Také jediná instrumentálka na CD vyvolává příjemné asociace, dlouhé improvizace vyznívají jako pocta experimentálním plochám, které uvedli New Grass Revival ve slavných časech s Fleckem a Flynnem. Mnoho posluchačů vzpomíná, jak téměř zapomněli dýchat při Cowanově podání písně Good Woman’s Love. Podobně působí na publikum nyní Johnova úprava staré Dark as a Dungeon. Cowan vkládá do písně své srdce a duši způsobem, který připomíná to nejlepší z bluegrassu. Jeho dnešní hudba není bluegrass, ale k tomuto žánru se hlásí stejně tak, jako se bluegrassoví fandové hlásí ke Cowanovi. Cowan svou hudbou přemosťuje zdánlivě odlehlé břehy – mísí úspěšně prvky městské i venkovské, bílé i černé, tradiční i experimentující. Podobně jako Bill Monroe ve 40 letech spojil v bluegrassu všechno, co bylo v tehdejší populární hudbě v Americe nejlepšího, spojuje se v Cowanově hudbě to nejlepší z americké hudby dneška.
 
Od poslední desky New Grass Revivalu uběhlo 10 let (Pozn. redakce - v době prvního uvedení článku). Přesto se čtenáři bluegrassových časopisů nepřestávají ptát, co je nového s Johnem. To naznačuje, že John a Revival mají stále slušnou základnu věrných fandů. Nejnovější rozhovory s Johnem jsou reakcí na tento neutuchající zájem.

Zkusme začít od Adama – odkud pocházíš a jak ses vlastně dostal k zájmu o muziku?
 
Naše rodina pochází z Ohia. Když mi bylo 9, přestěhovali jsme se do Pittsburghu. Můj táta amatérsky zpíval – v kostele a v kvartetu. Jeho matka byla poloprofesinální zpěvačka. Ve 30tých a 40tých letech bylo zvykem, že v divadlech měli lidi, kteří o přestávkách zpívali. A to právě dělala i moje babička. Když jsem vyrůstal, díval jsem se mnohokrát na tátu, jak vystupuje. Muzika vlastně byla kolem mě pořád. Poslouchal jsem ji a zpíval si. Populární písničky se mi vždycky líbily, ale opravdicky mě to vzalo, až když se objevili Beatles. To mi bylo 10 a cítil jsem, že to je ONO. Beatles byli tím, co ve mně probudilo touhu dělat sám aktivně muziku.
 
S basovkou jsi začal v pubertě?
 
Tak ve třinácti. Pak jsme se přestěhovali do Kentucky. Asi ve čtrnácti jsem začal hrát v kapelách. Předtím jsem trochu brnkal na kytaru, ale basa je jediný nástroj, na který opravdu hraju. Byla to ta klasická situace: kluci z naší čtvrti se domluvili, že udělají kapelu, a když se mě ptali „na co chceš hrát“, měli už kytaristu a bubeníka, takže já jsem byl basista. Ze začátku jsem jen na elektrické kytaře sundal dvě nejtenčí struny a snažil se hrát jako basa. Hráli jsme normální populární písničky.
 
Co kromě Beatles tě na začátku ovlivnilo?
 
Když jsem začínal, to bylo zrovna v muzice docela senzační období. Napodobovali jsme všechno možné, co bylo kolem nás, tak jako všechny začínající kapely. Kupoval jsem hromady starých desek a snažil se naučit basové party ze všeho, co se mi líbilo. Napřed to byly hodně britské kapely, pak zase černá muzika, která pronikala do pop-music. Poslouchal jsem Jimi Hendrixe a spoustu další černošské muziky v rádiu a chtěl jsem se všechno naučit.
 
To asi pro basistu musela být docela fuška, ne?
 
Ty černé věci byly sice na hraní těžké, ale moc se mi líbily. Naštěstí populární hudba v té době byla na vysoké muzikantské úrovni. Taky v sobě měla zatraceně dobrou dávku duše a citu.
 
Je pravda, že s bluegrassem ses setkal až u New Grass Revival?
 
Jo, i když to zní kuriózně. Začínal jsem s muzikou v Kentucky a nevěděl jsem nic o bluegrassové hudbě. O sobotách bývaly v televizi pořady z Nashvillu, ale to byla country. O bluegrassu jsem nic netušil.
 
Hrál jsi v období před Revivalem už někde profesionálně?
 
Ano, hrál jsem v hodně kapelách – většinou barových.
 
Jak ses dostal k New Grass Revivalu?
 
Než jsem k nim šel na konkurs, viděl jsem je vlastně předtím hrát jen jednou. Hrál jsem v soulové kapele v jednom nočním klubu v Louisvillu a dívka, se kterou jsem chodil, mi pořád o nich povídala, že prý by se mi moc líbili. Říkal jsem jí, že tahle muzika se mi nelíbí. Ona ale pořád básnila o tom, jak dokážou vařit perfektní bigbít, a naléhala, ať se na ně určitě zajdu podívat. Nakonec jsem souhlasil a na vystoupení na chvilku zašel. Na podiu Sam Bush s dlouhým hárem hrál na elektrické housle. Měli v kapele tehdy i bubeníka (jak se později ukázalo, byl u nich teprve týden). Zdálo se mi to fakt moc dobré. Začal jsem u nich v roce 1974, bylo mi 20. Jejich basista odešel a hledali někoho na jeho místo. Zrovna jsem tehdy dělal u mycí linky, shazoval svoje špeky a vydělával nic moc. Oni bydleli všichni v Glasgow, KY, to je tak 80 mil od Louisville. Naložil jsem basu a kombo do auta a setkali jsme se na odbočce z dálnice. Jel jsem za nimi do malého domečku na venkově, kde bydlel Courtney, vešel jsem dovnitř a zapojil si basu. Asi tak po dvou písních mi nabídli místo v kapele.
 
A to bez toho, že bys byl zazpíval jediný tón?
 
Jo, vůbec jsem tehdy nezazpíval. Věděli, že jsem taky zpěvák, ale v té době jsem dělal konkurs jen na basistu. Hlavním zpěvákem kapely byl Sam Bush.
 
V jakém momentě jsi tedy začal zpívat?
 
Byla to pro začátek opravdu zvláštní zkušenost. Den po mém příchodu jsme se zbavili bubeníka. Já jsem předtím nikdy nehrál v kapele bez bicích a nevěděl jsem nic o bluegrassové hudbě. Poznali, že jsem dobrý basista a oni moc chtěli dobrého basistu. Ten jejich předchozí (Butch Robins) byl vlastně banjista. Tak jsem klukům prostě řekl: “Tenhle repertoár vůbec neznám, hoši, budete mi muset pomoct. Naučte mě písničky, řekněte mi co mám hrát.“ Byl jsem velice přístupný, bylo to něco jako „když mi přesně řeknete, co mám udělat, udělám to“. A tímhle způsobem to fungovalo pár měsíců. Učil jsem se, jak hrát basu bez bicích a jak hrát všechnu tuhle muziku, která mi byla hodně cizí. Vlastně jsme ani neměli čas se nějak zabývat zpěvem. V té době se starali o zpěvy sami, měli všechny vokály hotové, naučené. Mě učili hrát jejich existující repertoár. O nějaký čas později jsem občas na zkoušce prohodil: „Víte, kluci, já taky zpívám“ , a oni mě odbyli: „No jo… pojďme se naučit hrát tuhle další věc“. Skoro každou další zkoušku jsem se zase ozval: „Víte, umím zpívat dost dobře...chcete abych vám něco zazpíval?“ Jejich reakce vždycky byla: „Ne, musíme se naučit hrát pár dalších věcí.“ Sam (Bush) rád dává k dobru tuhle historku o tom, jak jsem pořád opakoval, že umím zpívat, a on odpovídal: „Já jsem sólovým zpěvákem v téhle kapele, ty si hezky hleď basy, kámo“. Pamatuju si, že jednou jsem za nimi přišel a řekl jim o jedné písni od Jacksona Browna, kterou jsem znal, a chtěl jsem, ať mě nechají ji zazpívat. Tak jsme seděli a hráli tu píseň a já jsem zpíval. Měl jsem ji už pár let zažitou a měl jsem ji taky moc rád. Měl jsem tam nějaké svoje improvizované frajeřinky, které jsem dělal na konci. Dohráli jsme písničku a Sam řekl:“No, tuším, že odteď jsi sólovým zpěvákem ty.“
 
Jezdili jste hodně, když jsi přišel do kapely?
 
No, pracovali jsme kolik to šlo. Bylo to, jako když kapela začíná znova. Ten první rok, kdy jsem byl v kapele, byl dost drsný. Bydlel jsem u Courtneyho a Hazel Johnsonových. Nikdo z nás neměl nějak moc peněz. Neplatil jsem jim žádný nájem a vydělal jsem akorát tak na to, abych mohl splácet auto. Jezdívali jsme do Nashvillu hrát v Exit Inn. Kapela už měla vydanou desku a byla známá v bluegrassových kruzích.
 
Tou dobou někdy vznikl festival v Telluride. Nebyla to i pro vás jedna z prvních větších akcí?
 
Ano, první bluegrassový festival v Telluride byl v roce 1974. 500 až 600 lidí, pár místních kapel. Lidi, co založili festival, viděli New Grass Revival ve Winfieldu a moc chtěli kapelu na svůj festival. Měli jsme být jeho hlavní „hvězdou“. Takže když chystali druhý ročník, zavolali našemu agentovi. Ten volal Samovi: „Ozvali se nějací šílenci, co mají bluegrassový festival v nějakém Telluride.“ Sam na to: „Co to je Telluride?“ Ale peníze byly slušné a po určitém dohadování v kapele na téma ‘jak je to daleko autem do Telluride‘ jsme se rozhodli jet. Druhý ročník se rozrostl asi na 2000 lidí – byla to bomba! Vystoupili jsme z auta a koukali na ty překrásné hory a všichni byli moc milí. Díky tomu, že pro pár místních lidí jsme byli něco jako idoly, chovali se k nám zvlášť hezky. Byl to pro nás ohromný impuls. Spřátelili jsme se tam s hodně lidmi. V jedné kapele tam hrál Tim O’Brien, takže ho vlastně znám už 24 let.
 
New Grass Revival často dělal předkapelu rockovým a popovým skupinám. Bylo těžké zaujmout takové publikum, aby vás poslouchalo a přijalo?
 
Předskakovali jsme řadu kapel a lidi nás docela brali. Později, když jsme působili v Nashvillu, ocitli jsme se v roli předkapely pro Portera Wagonera nebo Lorettu Lynn. Tam jsme se cítili divně, pro nás bylo prostě přirozenější zahajovat akce bigbítového typu.
 
Bylo tehdy publikum celkově otevřenější?
 
Tak nějak, ale rozhodně ne v bluegrassu. Tehdy byla opravdu mezi tradičními chlapíky a hippiesovskými bluegrassovými kapelami skutečná propast. Vždycky nás na festivalech zařazovali kolem půlnoci nebo v jednu ráno. Vůbec probíhal ten kulturní konflikt – dlouhé vlasy kontra krátké. To prostupovalo celou bluegrassovou scénou. Byla místa, kde by nás nenechali hrát prostě kvůli tomu, jak jsme vypadali. Ale nakonec nás přece přijali. Byli jsme něco jako bradavice, které se nejde zbavit. A navíc nikdy nemohli říct, že neumíme hrát. Mohli mluvit o tom jak vypadáme a o našem stylu života, ale to bylo jejich jediné střelivo, které měli.
 
Jak to bylo s odchodem Curtise a Courtneyho a jejich nahrazením Patem Flynnem a Belou Fleckem?
 
No, to je dlouhá historie, ale povím vám ji. New Grass Revival natočil první album na značce Starday/King v roce 1972. Na basu hrál tehdy Ebo Walker. Leon Russell byl tou dobou opravdová megahvězda – vyprodával stadiony a cokoliv si vzpomenete. Leon přijel do Nashvillu natáčet desku nazvanou Hank Wilson’s Back. Butch Robins, druhý basista u Revivalu, na té desce shodou okolností nahrával banjo. Leon chtěl pak udělat koncert, kde by v první půlce hrál svůj rockový repertoár a v druhé půlce věci z nového alba. Ptal se tedy Butche, jestli nezná nějaké dobré muzikanty, kteří znají rock, ale v zásadě jsou z country/bluegrassu. New Grass Revival nahrál na své první album Leonovu píseň Prince of Peace. Butch mu tedy jednu desku dal a řekl mu, že nejen zná muzikanty, které hledá, ale zná takové, kteří natočili některé jeho písně a jsou jeho velcí fandové. Takže Leon zaplatil členům kapely letenky, aby za ním přiletěli do Tulsy, kde bydlel, na konkurs. V té době jsem ještě v kapele nebyl. Tak se stalo, že se Sam, Courtney, Curtis a Ebo ocitli u Leona v obýváku, aby mu zahráli. Okamžitě je angažoval. Zdáli se mu skvělí a požádal je, aby mu zahráli tu jeho píseň, kterou natočili. Vzpomínám si jak Sam několikrát vyprávěl tu příhodu, jak se mu třásla kolena, protože byl u Leona doma a zpíval mu Prince of Peace. Takže když Leon vyrazil v roce 1973 na své obrovské turné po severní Americe, New Grass Revival zahajoval všechny tyto jeho koncerty. Z malé kapely se najednou stali součástí největšího celoamerického bigbeatového turné té doby. Tohle je tedy ta souvislost s Leonem Russellem.
 
Pak jednou v roce 77 nebo 78 jsme s Revivalem hráli v Tulse. Leon tou dobou bydlel v Kalifornii, ale přijel navštívit kámošku Emily a když jeli kolem divadla, kde jsme zrovna hráli, viděli naše jméno na poutači. Pamatuju si to docela dobře, protože Leon byl také jedním z mých hudebních idolů, když jsem byl mladší. Tak my hrajeme v tom divadle a dovnitř vejde Leon a Emily. Leon už nebyl takovou hvězdou jako v předešlých pěti letech. Hodně se kolem něho událo a on sklízel ty stinné stránky hvězdného období. Každopádně, dali jsme to dohromady a jako jeho kapela jsme během tří let (78-80) sjezdili celý svět. To turné se jmenovalo „Rhythm and Bluegrass“. New Grass Revival zahajoval koncert, hráli jsme nějakých 35 minut. Po přestávce jsme se vrátili i s Leonem Russellem, dvěma africkými perkusisty, dalším mandolinistou Billem Kennerem a klávesistou Jimem Pricem. Tohle jsme dělali celé dva roky. Během těch dvou let Leon stále zkracoval a zkracoval náš úvodní blok, až nakonec jsme nezahajovali my, ale místo toho hrál od začátku celý soubor a někde uprostřed měl Revival nějaké dva kousky. No, z tohoto byli Curtis a Courtney dost zklamaní, měli pocit, že se kapela vytrácí. V kapele jsme se vlastně už shodli, že necháme hraní s Leonem, protože jsme potřebovali fungovat znovu jako New Grass Revival. Smůla byla v tom, že Courtney a Curtis měli víc naspěch než Sam a já. Mysleli si, že když Samovi a mně dají ultimátum: „buď končíme s Leonem hned, nebo my odcházíme“, půjdeme za Leonem a skončíme okamžitě. Taky to udělali a byli překvapeni, když jsem jim řekli: „Dobrá, tak běžte.“ Sam a já jsme zůstali s Leonem dalších 6 nebo 8 měsíců sami. Courtney a Curtis se vrátili do Kentucky.
 
Pak jsme začali hledat nové lidi do kapely. S Patem jsme se seznámili v Telluride v roce 78. Byl to úžasný kytarista. V té době bydlel v Los Angeles. Hned jak jsme jej vyzkoušeli, věděli jsme, že je pro nás ten pravý. Na banjo jsme zkoušeli víc lidí. O Bélově konkursu je to docela zábavná historka. Když jsme zkoušeli Belu, ve skutečnosti zkoušel on nás. Místo toho, aby on hrál naše písně, sešli jsme se a on zahrál pár svých věcí. Myslím, že se snažil zjistit, jestli dokážeme zahrát jazz nebo tak něco….bylo to dost zvláštní. Pamatuju si, že jeho jediná věta toho dne, kdy se rozhodl, že s náma bude hrát, byla: „Mám jednu otázku… znamená to, že musím brát drogy?“
 
S příchodem Pata a Bely začala muzika kapely nabírat progresivnější směr.

Ano, myslím, že nás to koplo o úroveň výš. Courtney a Curtis byli opravdu skvělí bluegrassoví muzikanti, ale Sam a já jsme byli mnohem mladší než oni a hodně jsme poslouchali bigbít. Samozřejmě na rozdíl ode mě Sam taky od mládí hodně hrál bluegrass. Pat a Béla ssebou instrumentálně přinesli spoustu nových věcí. Pat byl skvělý kytarista a autor písní, Bela byl vynikající hráč a také psal skvělé instrumentálky. Připadali jsme si, jako kdyby se kapela najednou rozjela z dvojky rovnou na pětku. Většina lidí, kteří znají New Grass Revival – i po těch letech – si pamatuje kapelu v sestavě se Samem, Patem, Belou a mojí maličkostí.
 
Když se sestava doplnila, začali jste hledat spolupráci s velkou nahrávací společností. Mysleli jste, že to bude snadné, nebo jste čekali určitý odpor kvůli vašemu neobvyklému projevu?
 
Částečně to má co dělat s tehdejší atmosférou v Nashvillu. Žili jsme tam a byli docela oblíbení u náročnějšího publika. Vystupovali jsme tam během těch let na tolika místech, byli jsme docela pohodová kapela a vypěstovali jsme si velkou skupinu vášnivých fanoušků. Vypadá to, že country hudba prochází takovými cykly, kdy někdo zaznamená obrovský úspěch a nahrávací firmy pak naberou celou řadu podobných interpretů – jiné tváře, ale stejná sračka. V roce 83 byl cyklus zrovna ve své dolní fázi, v Nashvillu šla éra úplně stejného typu zpěváků a už se to prostě nikam nehýbalo. I publikum už z toho bylo otrávené. Šéfové nahrávacích společností rozhodili rukama, nevěděli co mají dělat. Takže tehdy se brány otevřely a smlouvu dostali Rodney Crowell, Rosanne Cash, my, Nanci Griffith, Lyle Lovett, K.D. Lang a Steve Earle. Dostali jsme se všichni dovnitř na vlně „tak teda pojďme zkusit něco nového“.
 
Kolik alb jste natočili v období s Patem a Belou?

První naše společná deska byla „On the Boulevard“, je to jedna z mých oblíbených. Zní opravdu tak, jak jsme zněli naživo. Pak jsme udělali tři desky pro Capitol Records. V té době vyšla také živá deska z Toulouse ve Francii. Všichni jsme si také navzájem hráli na našich sólových projektech. Já jsem natočil desku, Sam měl desku, Bela jich v té době natočil tři nebo čtyři.
 
Když jste podepsali s Capitolem, firma vás neovlivňovala ve výběru materiálu. Nebylo to neobvyklé?
 
To bylo neuvěřitelné, když si uvědomím, jak dnes firmy štvou umělce až k smrti, speciálně v Nashvillu. Je to hrozné, jak jsou dnes pod vlivem rozhlasových stanic. A k tomu v Nashvillu sídlí tolik vydavatelů. Je z toho úplný kocourkov. Vydavatelé diktují skladatelům, jaké typy písniček mají psát, aby se dostali do rádia. Nám na to tehdy nešahali, až na pár marných pokusů vnutit nám nějakou píseň.
 
Často kladenou otázkou je: proč se kapela rozpadla. Takže proč vlastně?
 
Bela byl u New Grass Revival 9 let. Myslím, že tak první 4 roky, možná 5 let ho to opravdu bavilo. Současně ale točil svoje sólové desky a měl představu o tom, co chce dělat, ze které se nakonec zrodili Flecktones. Jenom mu chvilku trvalo, než ty kluky našel. Hned jak se seznámil s Royem a Victorem, byl konec jasný. Ve skutečnosti chtěl dělat to, co dělá teď – mít svou kapelu a hrát tuhle muziku, kterou vymyslel sám. Už před tím měl jednou dvakrát odchodové tendence a my jsme ho stáhli zpátky, protože jsme zrovna šli točit desku a podobně. I když nás firma k ničemu netlačila, cítili jsme odpovědnost pracovat na tom, abychom byli v rádiu. Naše muzika nikdy nebyla vypočítavá a nikdy jsme nedělali žádné primitivní countryovky podle masového vkusu. Ale nutilo nás to usilovat o vysílání v rádiu a to mělo vliv na muziku, kterou jsme tvořili. Bela z toho byl frustrovaný, chtěl hrát podle svých představ a my jsme se mu nemohli přizpůsobit. Směřovali jsme svoje úsilí k úspěchu v country music. Tím se ale změnilo hodně věcí. Jakmile se kapela ocitne na téhle cestě, a zvlášť tak divoká jako byl New Grass Revival, musí začít dělat ústupky nalevo i napravo. Musíte začít obrušovat svoje hrany a dělat věci hodně komerční. Myslím, že něco takového v mnoha ohledech znamená smrt pro kteroukoli kapelu, které se to přihodí. Na druhou stranu jsme v téže době s písní Callin’ Baton Rouge dosáhli nejvyššího umístění v žebříčku za celou naši kariéru a kdoví, jak by to bylo mohlo pokračovat. Někdy si myslím, že kdybychom vydrželi spolu, mohlo by se nám podařit udělat opravdu pořádný zářez na tomto poli hudby. Ale to se nestalo. Naše poslední vystoupení bylo na Silvestra 89.
 
Měli jste nějaké nápady jak nahradit Belu?
 
Když Bela skončil, nevěděli jsme, jak ho nahradit. Tehdy prostě nebyl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Asi ani dnes nikdo takový není. Sam a já jsme uvažovali (protože jsme toho už spolu prošli hodně za těch 15 let): chceme opravdu začínat novou kapelu? Sam byl 18 a já 16 let v kuse na cestách, každý rok přes 200 dní. Poslední rok jsme žili v autobuse. Jasně, byly to skvělé časy a hráli jsme lidem, kteří naši muziku měli rádi. Ale najednou nám to přišlo, jako bychom měli začít znova od nuly. Pokud není k dispozici banjista, pak jediná alternativa je změnit zaměření kapely. Měli jsme vzít někoho s elektrickou kytarou a snažit se být country kapela? Nakonec jsme se prostě se Samem rozhodli dát si chvilku oddech.
 
Ta poslední sestava s Belou a Patem i tak prokázala úžasnou stabilitu, málo vídanou nejen v bluegrassu.
 
Moc nás to bavilo. Prostě jsme vyrazili na cesty za živým hraním. Takhle se to má dělat – sednout do auta, jezdit po štacích, hrát za tisícovku nebo za cokoliv a snažit se vybudovat si okruh posluchačů, kteří na kapelu přijdou znovu. Tak to taky dělám se svou novou kapelou teď.
 
Vyrovnával ses těžko s rozpadem New Grass Revival?
 
Bylo to opravdu těžké, protože kapela se stala součástí mojí identity. Byl jsem John Cowan, basista a sólový zpěvák New Grass Revival. A najednou, jednoho dne – už jsem nebyl. Byla vším, co jsem za posledních 16 let znal. Něco takového se může stát a stává komukoli v jakémkoli povolání, ale myslím, že to působí ještě niterněji, pokud jste tvůrčího umělec, který do své práce dává ze sebe všechno.
 
Co se s tebou dělo po New Grass Revivalu?
 
Už dva roky předtím jsem se jakžtakž vyhrabal ze zdravotních problémů - byl jsem „čistý“ a střízlivý, ale první 3 roky mojí střízlivosti jsem strávil cestováním po Státech v autobuse, v jednom kuse jsem hrál a pracoval. Po rozpadu jsem si konečně dal čas na to, abych se vzpamatoval i ve smyslu práce s jinými lidmi. Stal jsem se členem organizace, která vyhledává lidi s problémy „životosprávy“ a podobně a pomáhá jim formou dlouhodobého sociálního programu. Hodně jsem se v tom angažoval. Bylo to pro mě moc fajn, protože do té chvíle byl celý můj život soustředěný na moji kariéru, byl jsem hodně zaměřený do sebe a jenom jsem bral a bral. Šoubyznys je takový. Takže jsem měl v dalších pár letech příležitost naučit se, jak dávat.
 
Mým hudebním základem je bigbít, vždycky jsem jej chtěl dělat. Když se kapela rozpadla, měl jsem pár nabídek. Jednu od Capitol Records – zůstat u nich a dělat sólové desky. Já jsem ale fakt nechtěl být country umělcem. Chtěl jsem zase zkusit bigbít, pustit to ze sebe ven. Takže jsem se pustil do sólového projektu, získal jsem smlouvu na desku u Atco Records. Muzika, kterou jsem dělal, byla něco jako Bad Company nebo Aerosmith, prostě bílý zpěvák rhythm and blues a pod tím ostré kytary na tři akordy a velké bicí. Nebyl to metal, ale určitě byste to mohli označit jako tvrdý rock. Dělal jsem na tom 3 roky a měl jsem smlouvu na desku. Došlo ale k situaci, kdy člověk, který to se mnou podepsal, z firmy odešel, a deska vypadla z plánu. Dobré na tom bylo, že jsem poprvé získal zkušenost s psaním písní. Udělal jsem krok k tomu stát se autorem. Snažil jsem se o tom všem něco naučit, spolupracoval jsem s lidmi z různých částí země, hlavně z Nashvillu. Při tomhle projektu jsem se podílel autorsky na víc než 50 písních během 2 let.
 
Řekni nám něco o Sky Kings.
 
Začalo to jakousi šťastnou náhodou. Moje bigbítová věc se nikam nehýbala poté, co desku vyřadili z plánu, a já nevěděl, co budu dělat dál. Sam byl u Emmylou Harris a měl plno práce. V časech NGR jsem se v Nashvillu skamarádil s řadou lidí, jedním z nich byl Bill Lloyd, kamarádili jsme spolu léta a léta. Vlastně jsme o pár let dřív měli u Capitol Records domluveno, že uděláme desku jako zpívající dvojice, ale nedošlo k tomu. Místo toho jsem ale zpíval s Billem na všech deskách kapely Foster and Lloyd. Asi tak v roce 92 se Bill seznámil s Rusty Youngem, zakládajícím členem kapely Poco. Poco a Nitty Gritty Dirt Band byly první kapely countryového typu, které jsem doopravdy poslouchal. Tihle dva domluvili u RCA nahrávání alba s veterány country-rocku. Na basu měl hrát Randy Meisner (Eagles), ale v poslední chvíli vycouval, tak oslovili mě. Začali jsme cvičit, připravili, natočili a smíchali jsme celou desku. V té chvíli došlo u RCA k velikému pouštění žilou – 15 nebo 18 lidí bylo najednou propuštěno, mezi nimi náš producent. On a pak i jeho nástupce nás ujišťovali o stoprocentní podpoře a o tom, že desku vydají. Asi o 6 neděl později nás firma zrušila. Takže jsem byl zase tam kde předtím, udělali jsme celou desku a stála tolik peněz, že ji nikdo jiný nechtěl odkoupit. V tom čase mě oslovil Pat Simmons, bubeník od Doobie Brothers, kteří hledali basistu. Tak jsem se na dva a půl roku stal členem Doobie B. jako basista a zpěvák ve vokálech. Během té doby jsme s předchozí sestavou dál hledali možnost, kde vydat naši desku. Nakonec producent ve Warner Bros. řekl, že by s náma rád dělal. Nechtěl ale tu desku, kterou jsme už měli natočenou, chtěl abychom pro něj udělali jinou desku. Nakonec jsme to podepsali. Trvalo nám zhruba rok, než jsme desku udělali. Chtěl opravdu nahrávku ve středním proudu country a my jsme mu jako obchodníkovi rozuměli v jeho argumentech, že nemá cenu to dělat, pokud se s tím nedostaneme do rádia. A jak každý, kdo slyšel v posledních 10 letech americké country rádio, dobře ví, musíte projít docela úzkou bránou, abyste se dostali dovnitř. Takže jsme strávili rok tím, že jsme psali písničky a měnili je a předělávali tak, jak je chtěl producent. Deska byla před dokončením a najednou přišel konflikt. Doobie Brothers dostali kšeft – veliké turné jako předkapela Steve Millera. Pro mě dilema – držet se své věci, kde jsem byl sólista, nebo jet na turné jako basista a doprovodný vokalista? Pro bubeníka Pata taky dilema: vzdát se jistého živobytí u Doobies, kde byl už 25 let a honit se za něčím nejistým? Nakonec jsme to museli zvládnout ve třech bez bicích pod názvem Sky Kings. Jak už je typické pro 90. Léta, Warner Brothers nám vydali pár singlů, singly v rádiu nezabraly a celá deska šla k ledu. Celá ta sranda od začátku až do konce trvala 5 let.
 
Taky jsi natočil sólovou desku nazvanou Soul’d Out, která ukazuje na tvé vlivy z mládí.
 
Část byla natočena v roce 84, další věci jsme natočili předloni. To je hotová pohodička, tuhle muziku hrozně rád hraju. Ta kapela si říká Grooveyard. Jde o kapelu ze studiových muzikatů. Třeba Reese Wynans na klávesy má za sebou působení u Stevie Ray Vaughnovy kapely Double Trouble, kytarista Pat Buchanan hrál se všema počínaje Cyndi Lauper, Hall and Oates, Cameo ad. Tito lidi hrají celé dny studiové frekvence a jsou frustrovaní víc, než si kdo umí představit. Chtějí si zahrát pořádný bigboš, vyřádit se. Normálně jsou slyšet na country deskách – na skoro všem co dnes hraje country radio. Ale vlastně jsou to většinou bigbíťáci. Jednou mi zavolali: „Hele, chceme si zahrát nějaké R&B a soulové věci a ty jsi ten člověk ve městě, kterého chceme na zpěv. Jdeš do toho s náma?“. Odpověděl jsem: „Sakra že jo!“. Tak vznikl Grooveyard jako příležitostná kapela, postavená na písničkách, které máme všichni moc rádi a vždycky jsme je chtěli hrát.
 
Máme se Samem ještě kapelu, říkáme jí Duckbutter. Je to podobný koncept jako Grooveyard. Grooveyard je asi fajnovější, Duckbutter syrovější. Hrajeme garážové blues, rhythm&blues – všechno většinou věci, které jsem kdysi už měl v repertoáru. Děláme to jenom pro vyblbnutí a sobě pro radost. Když jsem oslovil další muzikanty, řekli: OK, proč ne. Tak jsme začali jako kapela. Nemysleli jsme to nějak vážně, spíš jen z lásky a úcty k tomuto druhu muziky.
No a v poslední době jsem dělal nové písně na novou sólovou desku. Napřed jsem začal všude říkat, že to bude napůl akustická a soulová věc, pak jsem říkal, že bude alternativní...Pak jsem měl pocit, že je úplně jako New Grass bez banja. No, z výsledku si usud'te sami. Na skoro všech písních jsem se podílel jako spoluautor. Měl jsem připraveno přes 30 písní a vybral jsem ty nejlepší.

Kdy ses rozhodl zformovat svůj John Cowan Band.

Tak někdy během minulého roku. Hrál jsem ještě se Sam Bush Bandem, ale když Samova kapela nepracovala, scházel jsem se s dalšíma lidma. Seznámil jsem se se Scottem Vestalem a Jimem Hurstem při nějakém nahrávání. Jeden můj známý ze Severní Karolíny mi nabídl hraní na festivalu, tak jsem je tam vzal ssebou. Tak nějak to začalo. S většinou z těch lidí jsem vlastně dělal v posledních dvou letech na té nové desce.

Řekni nám něco o jednotlivých muzikantech z kapely.

Scott mi hodně připomíná Belu, když byl mladší. Umí hrát ohromnou spoustu bluegrassu, ale má také ten tvořivý experimentální přístup. Vnitřně cítí potřebu posouvat škatulku tak daleko, jak mu banjo dovolí. Je to radost s ním hrát. Naším novým kytaristou je teď Jeff Autry. Ten hrál už s trilionem lidí, má také svoji vlastní desku na značce Pinecastle. Na housle s námi obvykle hraje Barbara Lamb, je to úžasná houslistka. Hrála s Asleep at the Wheel a má dvě sólové desky u Sugar Hill. Pak je tu bubeník Larry Atamanuik. Když jsem jej poprvé potkal, byl s Peterem Rowanem a Richardem Greenem v bostonské kapele Seatrain - experimentální rockové legendě 70tých let. Pak jsme se nějakou dobu neviděli a narazil jsem na něj, když hrál znovu s Rowanem v 80tých letech. Pak se přestěhoval do Nashvillu a hráváme spolu v kapele Sama Bushe.

Ještě hraješ v Bushově kapele?

Ne, letos v lednu jsme se dohodli, že bych se měl soustředit na svůj vlastní projekt.

Předtím ses zmínil o kapele Duckbutter, kde jsi také se Samem.

Duckbutter jsme založili v roce 82. Pro Sama je to záminka, aby si mohl zahrát na svoji kytaru Gibson Firebird, hrát pořádně nahlas a být na chvíli Ericem Claptonem, znáte to. Sam je prostě neuvěřitelně skvělý hráč na elektrickou kytaru, jak si možná umíte představit. To je základem kapely Duckbutter. Dál je to Ken Smith (nebo Kenny Lee, jak si teď říká) na elektrickou kytaru a zpěv, Byron House na basu, Jeff Jones na bicí. Já většinou zpívám a někdy hraju na basu. Vzniklo to ze Samovy a mojí potřeby se vyřádit v bigbítu. Kenny, Byron a Jeff Měli kapelu, dali jsme to s nima dohromady. V zásadě soulová muzika z 60tých let, Hendrix, Cream, Motown a prostě cokoliv, co jsme kdy měli rádi.

Je to něco jako tvé bigbítové druhé já?

Přesně. O tom Duckbutter v podstatě je. Prostě jsme se chtěli vyblbnout.

Takže je to něco, co vy kluci děláte jen pro zábavu. Duckbutter má prý tři základní zásady.  Které to jsou?

Nikdy nezkoušíme,...které jsou ty další dvě? Nemůžu si vzpomenout ty další dvě, ale nejdůležitější bod je, že Duckbutter je jen věc pro zábavu a nikdy tam nešlo o kariéru. S ohledem na to, co jednotliví muzikanti dělají jako obživu, je opravdu dost obtížné plánovat nějaká vystoupení, ale zvládneme jich tak 8 až 10 ročně.

Spousta tvých fanoušků by se ráda dozvěděla něco z tvého osobního života, můžeš nám  něco prozradit?

Mám docela obyčejné záliby. Rád čtu. Patřím k těm, co mají občas rozečtené i dvě nebo tři knížky současně. Rád se dívám na filmy. Taky jsem cvok do cvičení. Běhával jsem, ale po úrazu s nohou už běhat nemůžu. Každý den si dám alespoň 8 km chůze a cvičím s činkama. Rád chodím na živou muziku, ale nemám na to moc času. Svůj čas v Nashvillu trávím často ve studiu — at' už tím, že se podílím na nějaké desce nebo nazpívávám demonahrávky pro jiné lidi nebo skládám muziku. Přes víkendy pak někde vystupuju, takže moc volného času nezbude. Ani to vlastně nevadí, protože dělám pro obživu něco, co mám rád.

Jakou muziku rád posloucháš teď?

Můj vkus byl vždycky velmi eklektický. Líbí se mi spousta současné muziky. Poslední rok poslouchám Beckovu desku, je velmi dobře udělaná. Nepůsobí na mě jen jako rapový umělec, ale spíš jako nějaký současný druh etnomuzikologa. Vedle toho poslouchám třeba Stanley Brothers. Mám rád tvrdou muziku, v posledních letech rád poslouchám kapely ze Seattlu. Byl jsem velkým fandou Nirvany. Taky se mi líbí Soundgarden a Phish. Ten jejich zpěvák je neuvěřitelně dobrý. Mám rád Alison Krauss a jsem velký fanda Tima O'Briena. Líbí se mi Nashville Bluegrass Band nebo taky Widespread Panic a Leftover Salmon. Leftover Salmon se asi ze všech současných kapel nejvíc blíží k pokračování v tradici New Grassu. Jsou skvělá kapela, líbí se mi jejich muzika a energie. Improvizují tak, jak to dělal NGR.

Myslím, že teď je v muzice zase zdravé období. V country je hodně kýče, ale v bigbítu se dějou docela fajn věci. Rád to slyším.

Lidi často uvádějí, že když tě slyší zpívat, hluboko to na ně působí. Myslím, že dáváš do  svého zpěvu hodně duše. Poděl se s námi o něco ze tvé životní filozofie.

Myslím, že v každé živé bytosti je nějaká vyšší síla, ať tomu říkáme jakkoli. Můj názor je, že schopnost zpívat mám od narození. Pracuju celý svůj život na tom, abych tento dar zdokonalil. Myslím, že jakýkoli druh tvůrčího vyjádření je něco jako vdechnutá síla. Znám okamžiky, kdy zpívám a najednou se ocitnu duchem jinde a zpívání jde samo, nejsem to já. Cítím, jako bych byl nádoba, skrze kterou proudí vyšší energie a vychází mými ústy. Asi to tak je i u jiných druhů umění.

Hrával jsi občas s kapelou Sama Bushe. Objevily se určité kontroverzní poznámky ohledně tvého působení nebo naopak příliš řídkého působení v této kapele. Chtěl bys k tomu něco říct?
 
Jo, je to pěkně divná otázka, ale zareaguju na ni. Za posledních devět let jsem za Samem šel třikrát a ptal jsem se ho, jestli by chtěl dát dohromady kapelu — třeba i pod názvem New Grass Revival. Bylo takové období, kdy s náma na kytaru hrál John Randall Stewart, říkali jsme tomu Sammonjon. Sam Bush Band vlastně začal jako Sammonjon. Já jsem začal dělat projekt se Sky Kings a začalo to někam směřovat. V té době za mnou přišel Sam a řekl: „Jdu dělat sólovou desku a chci abys na ní hrál a zpíval. Byl by to pro tebe problém?" Samozřejmě, že nebyl. Řekl jsem mu, že se mnou může počítat. Dali jsme se do toho a on natočil desku. V tom bodě se se Sky Kings ještě nic nedělo. Přišel za mnou znova a ptal se, jestli bych  vystupoval v jeho kapele. Nejmenovalo se to Sammonjon ani New Grass Revival a nebylo to partnerství. On byl šéf a já jen placený spoluhráč, Sam byl hlavní zpěvák — tohle všechno bylo předem zřejmé. A znovu jsem mu říkal — pojďme udělat kapelu. Já pracuju se Sky Kings a rád budu dělat i s tebou za stejných podmínek. Samova kapela začala fungovat a nabírat nějaký směr. Projekt Sky Kings se rozpadl bez jakékoli viny kapely — je to jen typický nashvillský countryový bordel. Třikrát jsem Samovi během těch let navrhoval, že založíme novou kapelu. Jeho přístup je vždycky stejný. Tváří se, že ho to velice těší — s nikým by nehrál radši než se mnou — ale ve skutečnosti to už nechce. Rozumím tomu a respektuju to.
 
Když se New Grass Revival rozpadl, já, Bela a Pat jsme měli své vlastní životy. Sam neměl — strávil každý den hodiny na telefonu s agenturami, pořadateli a nahrávacími společnostmi. Jeho žena Lynn dělala pro kapelu účetnictví. Nikdy vlastně neměli žádné volno a je fakt, že dělali pro NGR všechnu tuhle práci navíc a nikdy za to nic nedostali. Sam to teď asi bere tak, že nechce, aby musel bojovat se čtyřmi dalšími muzikanty. Chce sám držet kormidlo. Pokud on řídí kapelu a dává tomu tu práci navíc, je v pořádku, že se to jmenuje Sam Bush Band. To naprosto podporuju. Sam je pravděpodobně nejtalentovanější člověk, s jakým jsem kdy pracoval. Jsme už 22 let nejlepší kamarádi. Stoprocentně podporuju cokoliv, co chce udělat. Pokud se na tom můžu podílet — budu rád. Budu mít svoji vlastní kariéru — ať už je malá nebo velká. Nevím, jestli se Sam na tom bude nebo nebude podílet, ale nemám s tím problém. Hraju s ním natolik rád, že pokud s ním budu moci být znovu na pódiu, nic jiného mě nezajímá. Okamžik, kdy hrajeme muziku společně, je ta nejdůležitější věc. Myslím, že to někdy lidi plete. Přijdou na Sam Bush Band a vidí mě a asi předpokládají, že budu zpívat všechny písničky. To ale není ten případ. Je to Sam Bush Band, je to jeho sólová deska a on na podiu podporuje svoji vlastní kariéru. Takhle to cítím já.

Tys vždycky patřil k těm, co posouvají hranice škatulek, ať už jsi hrál bluegrass trochu  jinak nebo přinášel písně z jiných žánrů do bluegrassu. Snažíš se v tom pokračovat i se svojí  novou kapelou?

Jo, přesně tak. Než jsem přišel do NGR, neměl jsem jako umělec žádnou identitu. Byl jsem prostě nějaký chlapík z kapely, která kopíruje Little Feat nebo Allman Brothers. To dělá do určitého věku většina muzikantů. Pak jsem se dostal do kapely bluegrassového typu. Byl jsem v tom hodně jako ryba mimo vodu, ale dalo mi to identitu. Byla to vlastně perfektní směs — kluci, kteří skvěle hráli bluegrass, ale zároveň Sam, který byl ještě naprostý cvok do bigbítu. Nikdy jsem se nesnažil zpívat bluegrassově, protože to neumím. Asi bych to dělal, kdybych to uměl, ale já prostě zpívám tak, jak zpívám. Jaksi legitimně jsem začal patřit k bluegrassové muzice, protože jsem byl členem kapely, která byla hodně dlouho součástí bluegrassového světa.

Kdybys měl teď se svojí muzikou vystoupit na scénu bez toho, co máš za sebou, asi by to  lidi nebrali tak dobře.

Ano. Myslím, že progresivní kapely jako Leftover Salmon nebo String Cheese Incident jsou trochu víc venku na periferii. Nechci, aby to vyznělo nějak nelaskavě, ale s NGR jsme vždycky měli vazbu na opravdový bluegrassový svět kvůli Samovi, Courtneymu, Curtisovi a Belovi. Pravda, Pat a já jsme byli takové to „liché z kola ven", ale protože jsem byl v té kapele tak dlouho, mám v bluegrassu spoustu přátel. Všichni jsme v tom vyrůstali spolu. Vlastně se teď' z nás stávají staří chlapi. Když dnes potkám kluky z IIIrd Tyme Out nebo Lonesome River Bandu, hlásí se ke mně, protože my jsme byli kapela, kterou oni poslouchali, když začínali. Je to fajn, protože se cítím být součástí jakéhosi ustáleného společenství. Nikdy jsem netvrdil, že jsem bluegrassový muzikant. Prostě tu muziku jenom mám rád a obrovsky ji uznávám.

Cítil jsi někdy, když ses začal zabývat bluegrassem, nějaké tlaky, abys přešel na kontrabas?

Ne. Asi i proto, že New Grass Revival nikdy neměl skutečného basistu, jim úplně stačil ke spokojenosti fakt, že jsem uměl hrát. Vzpomínám si na ten den konkursu. Skotačili okolo mě jako malé děti, protože jsem byl opravdický basista. Dost dlouho trvalo, než mě slyšeli zpívat.

Zdá se ti, že se na festivalech jako Winterhawk začíná objevovat kromě tradičních  bluegrassových fandů i hodně mladých lidí?

Probíhá to v cyklech. V šedesátých letech jsme měli folkové festivaly, později hodně těch mladých přešlo k bluegrassovým festivalům. Myslím, že je to velmi zdravá věc. Když člověk jako Steve Earle natočí desku s Del McCouryho kapelou, přivede to k tomu žánru spoustu mladého publika. Flecktones jsou dalším skvělým příkladem pro přitáhnutí lidí z jiných žánrů k bluegrassu, který by jinak neposlouchali.


Zmínil ses, že v 70tých letech bylo bluegrassové publikum rozdělené na dva tábory. Myslíš, že to pořád platí, nebo se ta propast zúžila?

Myslím, že už je to pryč. Mimo jiné i proto, že hodně z těch starých pánů už tu není. Pořád je tu ještě Doc Watson a Ralph Stanley. Doc byl vždycky velice přátelský a Ralph měl vždy uznání pro naši muziku. Dokonce i postoj Billa Monroa k modernímu pojetí se ke konci uvolnil. Když Sam prodělával svou tvrdou zkoušku s rakovinou, jeden z prvních lidí, kteří volali, jestli něco nepotřebuje, byl Bill Monroe. Nevím, jestli naši muziku měl rád nebo ji nesnášel nebo se jí bál, ale jako člověk byl velice šlechetný.

Jak vidíš sebe v budoucnu?

Je to zajímavé v mém věku začínat znova, stavět cihlu za cihlou, jako jsme to dělali v roce 75. Vyšla deska a odezva je ohromná. Díky práci s NGR mám kredit, který mi otevírá dveře. Lidi jsou ochotní mě pozvat a poslouchat moji muziku. V tom smyslu mám veliké štěstí. Už jsem to řekl mockrát: kdybych umřel zítra, umřel bych jako skutečně šťastný člověk, protože jsem po 15 dobrých let hrál s New Grass Revival. Měl jsem to štěstí hrát s úžasnými muzikanty a udělat hodně lidem radost.

Jak se jmenuje tvoje nové CD?

„John Cowan“. Jsou tam bicí, ale snažil jsem se hodně stavět na akustických nástrojích. Nemyslím si, že to zní úplně jako New Grass Revival...., no možná občas, protože jsem tam koneckonců já. Prostě jsou to moc dobře napsané písničky zahrané výbornými muzikanty. Je tam taky hodně skvělého zpěvu. Jsem na to CD velice pyšný!

Je to fajn vidět tě znovu na pódiu. Lidi se na tebe ptají. Zřejmě dokážeš kromě věrných fanoušků z newgrassových časů zaujmout i mladší publikum.

Myslím, že to je perfektní. Je bezva vidět, jak se publikum omlazuje. Nezáleží na tom, jaká muzika je chytne, protože jakmile se chytnou, začnou pro sebe objevovat další a další muziku. Najdou hodně takové, která se jim bude líbit.
 
 
Michal Hromčík, Brno
1. uvedení: Bluegrassové Listy, únor 2000
 
PS. děkuji velice Ivovi Drbohlavovi za pomoc s vyhledáním a poskytnutím textu druhé části  rozhovoru.

PPS. v sestavě Darin&Brooke Aldridge Band je kromě Johna Cowana ohlášený pro koncert v Praze také Matt Menefee, úžasný banjista. Můžeme si připomenout pár ukázek jeho banjové práce se skvělou a už rozpadlou kapelou Cadillac Sky.