Vzpomínka na Wabiho

Autor: P. O. Ruby <p_o_ruby[zavinac]seznam.cz>, Téma: Pavlač, Vydáno dne: 17. 11. 2017

Včera večer mne zastihla zpráva o smrti Wabiho Daňka. Tak jsem chtěl na svůj facebook ve smutku napsat pár slov, ale vylezlo z toho i něco víc…

Vzpomínám si, jak jsme na naší boudě "pod Šutrákem" (T.O. Estacado) pořádali osadní potlach (mohl to být snad říjen roku 1975?) a Wabi, kterého nám tam vždycky přivedl Tom Zlíňák, nám u krbu ukazoval, jak hraje pravou rukou. Takový ten styl, jak bez trsátka dáváte palcem basy a ukazováčkem hrajete ty protitrsy. Jako třeba ta Rosa na kolejích... tak to nás tenkrát docela naučil, vystačil jsem si s tím až do doby, než jsem začal hrát bluegrass, který je už ovšem o trsátku.  

A jak se tak hrálo a já s Robinem jsme stáli vedle něj, tak jsme se ho zeptali, kolik má vlastně let. Wabi nám to nechtěl říct, několikrát řekl, že je "strašně starej". Pak nám nakonec prozradil, že mu je "už" dvacet devět let. Já měl ještě kousek k osmnácti, a Robin myslím devatenáct, ale stejně jsme se smáli, jak si ty roky bere. No, byl to pro nás učiněný stařec!
 
Pamatuju se, jak nás tehdy vždycky potlach zmohl, a ať jsme se s Tommym snažili, jak jsme chtěli, stejně jsme o půl jedné v noci byli k smrti unavení a museli jsme jít spát. Do usínání nám hráli kamarádi na kytary, občas se ozýval bujarý řehot desítek hrdel, když se povídaly vtipy. Ráno jsme vylezli ze spacáků a kolem ohně v suchém bukovém listí už téměř nikdo nezbyl – ale Wabi tam pořád stál v olivově zeleném kopřivovém vojenském saku a hrál sám na kytaru. Z kapsy mu čouhala láhev Fernetu, kterých si musel přinést asi několik, z velkého ohniště stoupal ještě dým a sálal příjemný žár, a my nemohli pochopit, že dokázal celou noc hrát a hrát... všechno z hlavy.
Ono je ale jedno, jestli tato scéna byla z roku 1975, nebo 1974 či možná i 1976, protože Wabi byl na každém našem osadním potlachu, a tato ranní scéna se pravidelně opakovala každou potlašní neděli.
 
Pak jsem jednou byl na jeho koncertu a to mu bylo zrovna 33 let, seděl jsem vedle jeho zlatovlasé ženy a tuhle historku jsem jí dával k dobru. A ona mi řekla, že to je přesně on, že si pořád dělá starosti, jak je vlastně už strašně starej... no a pak jsem žil v Austrálii, v Perthu, v Sydney, v Canbeře, pak jsem žil v Ohiu, v Kentucky a nikde jsem se nezapomenul občas podívat do kapsy, jestli ještě hoří...
 
A život šel dál a dál, a tak nějak uplynul někam...
 
Vloni jsem s Wabim mluvil, když hrál na Třebsínské Zvoničce, jestli si na ten moment náhodou nepamatuje. Bohužel mu to neutkvělo tak, jako nám tehdy "mladým" klukům, pro které už tehdy byl legendou... Docela jsem se ale bavil tou představou, jak se ho na ten moment zeptám ještě mnohokrát v budoucnu, protože on je přece ještě vlastně tak strašně mladý, ale on to pořád neví...
 
Bohužel realita je jenom jedna, a bývá povětšinou surovější, než si dovedeme představit.
 
Díky moc, Sam, Peter O. Ruby