37. Bluegrass Marathon Borovany u Tachova – reportáž (+ fotky)

Autor: Lilka Pavlak <[zavinac]>, Téma: Reportáže, Vydáno dne: 26. 09. 2017

Po dlouhých sedmi letech jsem se první víkend v září konečně opět vypravila na Bluegrass Marathon, druhý nejstarší bluegrassový festival v Evropě. Jako vždy jsem nesehnala žádnou moravskou spřízněnou duši, aby mi ta dlouhá cesta vlakem lépe ubíhala...

Předpověď počasí byla dost hrozná... A lilo skoro celou cestu. Letošní letní cestování veřejnými prostředky bylo nejen vzhledem k rozkopanému brněnskému nádraží docela komplikované. Přestupovala jsem v Praze, Plzni a Svojšíně a i přes to, že všechny vlaky měly zpoždění, naštěstí mi tentokrát žádný neujel. Ve Svojšíně jsem vlezla do jednovagonového motoráčku. Byli v něm kromě mne ještě dva cestující a strojvedoucí se nás před odjezdem přišel osobně zeptat kam jedeme a já s radostí zjistila že jedeme do Holostřev dva. Vláček se pomalu šplhal do kopce, před každou lesní cestou zahoukal a zpomalil. V lese kolem jednokolejky byly vidět bedličky i dva hříbky na dosah ruky. No romantika, až na půdu, připadala jsem si jako v minulém století. Vystoupili jsme na malinkém nádražíčku, při jeho jménu mne mírně zamrazilo, a nikde ani noha, než se objevil les minuli jsme ruinu kostela.

Naštěstí přestalo pršet a můj spolucestující nešel na Marathon poprvé, jinak bych se asi těžko orientovala. Zeptat se nebylo koho. Po necelé hodince chůze lesem se z mlhy vynořily vytoužené Borovany. Tak rovnou na místo konání, do tamní bluegrassové chalupy, kde se už vesele džemovalo. Pozdravila jsem se se spoustou známých a jako milé překvapení jsem dostala uvítací kytku růží od kamaráda Milana z Perninku. Ta potom putovala dál k mým laskavým hostitelům, rodině Kolářové, kde jsem bydlela i před těmi sedmi lety. Ubytovala jsem se a pak šla na obchůzku téhle nádherné idylické bluegrassové vesničky na konci silnice. Má jenom asi šedesát obyvatel, ale každoročně první víkend v září přivítá několik stovek bluegrassových nadšenců. Hrálo se opravdu kde se dalo, na návsi u rybníka, na louce vedle stanů, v privátní hospůdce u Jirky a hlavně v několika místnostech statku a ve stanu na občerstvení. Jistě až do bílého rána...

Ráno jsem se vydala na procházku po okolí a pak na výborně kuřátko s nádivkou do hospůdky k Jirkovi. V pravé poledne byl Bluegrass Marathon odstartován. Jak už káže festivalová tradice, zúčastnilo se ho třináct skupin. Celým festivalem nás provázeli Miki Prusík a Pepa Trykar.

Jako první se dostavila na start pro mne jediná neznámá kapela Red Leaf hrající převážně vlastní tvorbu, pohybující se na rozhraní tradice a moderního bluegrassu. Prý tam u nich v Opičích horách pořádají každoročně festiválek Na Horovně a mělo by to být někde u České Lípy... No třeba se tam taky někdy vypravím...

Po nich nastoupila plzeňská legenda Cop, která zde snad ještě nikdy nechyběla. Obvykle hrávají poslední, ale ten den museli ještě jet hrát do Brna na festival Živý Lískovec. Byl to pochopitelně jako vždy mazec. Jeden z jejich zakládajících členů, Bohouš Chaloupek, stál kdysi v roce 1980 společně s Jaromírem Bobem Zýkou a Robertem Borinem Braunem u kolébky tohoto festivalu.

Jako další byla avizována plzeňská kapela Acoustix s Danilem Cartia. Danilo se ale ráno bohužel musel vrátit do Itálie. Ale i bez něho, to co nám tahle netradiční sestava mandolíny, kytary a baskytary kolem Petra Vrobela předvedla, stálo za to. Sice ne moc bluegrassu, ale velice zajímavá muzika s krásnými texty, převážně z vlastní tvorby.

Nová sekce se nám předvedla v staronové silné sestavě. Vrátil se k nim Marek Špek Dráb, který je z nich ale v současnosti nejhubenější a tak mu teď říkají Nešpek... To celé doplňuje banjista Pavel Zícha. Tomáše Tichého a Ivana Preislera jistě všichni znáte. Moc se všem líbili. Během jejich vystoupení začalo opět pršet, ale naštěstí je bluegrassové publikum vodotěsné.

I The Giant Mountains Band má trochu změněnou sestavu. Naposled si je snad pamatuju ještě s jejich tehdy frontmanem Lucienem Holmes, který se v roce 2015 vrátil zpátky do Ameriky a místo něho nastoupil mandolinista a kytarista Petr Mikrob Šimek. Stálicemi jsou houslista Honza Kadlec, banjista David Pažout a kytarista Petr Zbořil. Vždy si je ráda poslechnu. Odpolední program zavírali mí oblíbení Mlékojedi. O nich a jejich festivalu jsem psala nedávno...

Po večerní přestávce nastoupila Malá parta, jedna ze sestav kolem Jardy Petrlíčka se zpěvačkou Kamilou Trykarovou. Také skupinu Handl s Lenkou Krausovou, držitele několika prestižních evropských ocenění jistě všichni znáte. I zde jsem zaznamenala personální změnu. Radima Piškota Dudu vystřídal vynikající mandolinista Michal Cádra. Super!

Koukám, že tento večer převažovaly kapely se zpěvačkami. Další v řadě byla plzeňská Blue Gate s frontmankou Ilon Leichtovou. Jako vždycky výborná... Kapelu Flastr jsem viděla poprvé letos v La Roche a byla jimi nadšená. Jejich zpěvačka Hanka Černá hraje na kytaru a flétny. Moc se mi líbili, hlavně jejich nádherné vokály... Vynikající kapelu Sunny Side, pro změnu ryze mužskou, také snad představovat nemusím a předvedli nám jako vždy perfektní show.

Legendární jihočeský Sem Tam s kapelníkem houslistou Lubošem Markem a banjistou Vojtou Zíchou se může pochlubit největším počtem děvčat v kapele. Kromě dvou zpěvaček Lenky Huszárové a mladičké Kristýnky Nidlové, která vystřídala čerstvou maminku Pavlu Blažkovou mají i baskytaristku Petru Zeliborovou. Nesmím ale taky zapomenout na zpěváka a mandolinistu Pepu Pospíšilíka a basáka Tomáše Berku. Kapelu znám již od roku 1989 a patří celá ta dlouhá léta k mým oblíbencům.

Závěrečná kapela se jmenovala Womacklee. Naštěstí jsem tuhle čtyřčlennou sestavu již dvakrát zažila na Kosodrevině, tak jsem nemohla být šokována jejich drsnými psychotexty a muzikou něco mezi bluegrassem a heavy metalem. Když jsem je ještě neznala a slyšela, jak zpívají třeba že „všude kam se podívám, vidím kousky tebe“ s koncem, že nakonec dotyčného čeká švihadlo, naháněly mi docela hrůzu... Tentokrát jsem se už nebála, ale od srdce se zasmála… Během jejich setu se přehoupla půlnoc.

Pak zazvonil zvonec a festivalu byl konec... Ale opět jistě následovaly nesčetné nekonečné sessiony... Nakoukla jsem do chaloupky a k mému úžasu tam viděla s kytarou Míšu Leichta, který se už stihl vrátit z Brna. Když jsem se tam ráno kolem desáté objevila, ještě se pořád hrálo.

Takže nezbývá než poděkovat Fugasovi za pozvání a celému pořadatelskému týmu za výbornou organizaci, zvukařům a všem vystupujícím muzikantům, kteří hráli jako o život i když jim sem tam mrzly prstíky. Rodině Kolářové za noční azyl, Petrovi Seglerovi Průšovi za to, že mne v neděli zavezl až do Říčan, a tak mi ta cesta zpět do Brna oproti té skoro devítihodinové tam, rychle utekla.

Je to opravdu jedinečný festival a pokud budu mít narok opět volný první víkend v září, určitě se tam zase objevím. Ráda jsem tam viděla i své německé kamarády Big Herberta a spol., kteří tam jezdí skoro každý rok. Jenom letos je zima a déšť předčasně vyhnala domů. Další část německých bluegrassových fandů, kteří to nevzdali, jsem opět potkala v Praze na koncertě Rhondy Vincent, o kterém vám napíšu zase příště.

Na mé fotky se můžete kouknou na Facebooku
 

Lilka Pavlak v Bülachu 25. září 2017 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 26. září 2017)