CD: G-runs ´n Roses – Gravity

Autor: Milan J. Kalinics <cajarez[zavinac]bgcz.net>, Téma: České desky, Vydáno dne: 24. 08. 2013

(P/C-2013, vlastním nákladem, celkový čas 45:29)

DEEPER THAN THE HOLLER (Paul L. Overstreet, Donald Alan Schlitz, Jr.) / GRAVITY (Ralph Schut) / CROSSING THE MINEFIELD (Milan Marek) / MIAMI, MY AMY (Hank Cochran, Donald Porter Royce, Dean Rutherford) / LET´S MAKE A DEAL (Ralph Schut) / LEAVES THAT ARE GREEN (Paul Simon) / THE CIRCLE IS SMALL (Gordon Lightfoot) / REDWOOD HILL (Gordon Lightfoot) / CONFUSION (Ralph Schut) / MISFIRE (Ralph Schut) / I´LL BE THERE (Rusty Gabbard, Ray Price) / THE GIRL YOU´LL NEVER BE (Michal Wawrzyczek, Ralph Schut, Martin Burza) / THANK YOU FOR YOUR TROUBLE (Ondra Kozák, Ralph Schut) / HOT BURRITO No.´1 (Gram Parsons, Chris Ethridge)

G-runs ´n Roses: RALPH SCHUT – banjo, guitar (11, 14), lead vocal (1, 4, 11, 14), harmony vocals / MARTIN BURZA – fiddle, lead vocal (2, 12), harmony vocals / TOMÁŠ KUBÍN – acoustic bass / MILAN MAREK – mandolin, harmony vocals / ONDRA KOZÁK – guitar, fiddle (11, 14), lead vocal (5, 6, 7, 9, 13), harmony vocals

Recorded, mixed and mastered at Studio Autobus, February – April 2013 / Sound engineer: Jiří Dvořák / Mix: Jiří Dvořák, Ralph Schut and Ondra Kozák / Cover design: SB Corporation / www.g-runs.com


Nelze jinak, než hned na začátku napsat, že album Gravity se řadí k tomu nejlepšímu, co bylo dosud v letošním roce v oblasti žánru nahráno. A myslím tím celosvětovou produkci v dané hudební oblasti a ne pouze v poslední době poněkud stagnující český trh. Ostatně jenom naprostý ignorant by se mohl domnívat, že kapela G-runs ´n Roses, která za dobu své existence ozdobila mnohá mezinárodní pódia a na velkých evropských akcích posbírala nejedno ocenění, nahraje a vydá špatnou desku… зеленый кофе

Schématicky se druhé album skupiny v něčem podobá tomu předchozímu, vydanému před pěti lety. Obsahuje stylově podobnou hudbu, končí stejně jako na debutu songem po předčasném úmrtí slavné country-rockové hvězdy a je to ve všech směrech efektní a profesionálně provedená nahrávka. Nenajdete zde žádnou skladbu, která by vykazovala jakýkoli vytknutelný nedostatek. A nenajdete zde ani jediný bluegrassový standard.

Celá hudební kolekce se poslouchá velmi příjemně od prvního tónu do posledního, žádný z tracků nelze označit za nadbytečný a porce čtrnácti skladeb dostatečně využívá prostor na disku. Na druhou stranu však při prvním poslechu žádná skladba z celku netrčí tak, že by se dala bezprostředně označit za „hit“. Ale budete-li desku poslouchat opakovaně, o čemž se nedá pochybovat, uslyšíte dostatek natolik silných melodických a instrumentálně opulentních kousků, že se favority snadno mohou stát. Záleží jenom na vkusu každého z vás, které z dvanácti písní a dvou instrumentálek zařadíte mezi své oblíbené, i když, jak už jsem psal, je to ideální deska ke kompletní konzumaci…

Potěšitelné je portfolio autorských skladeb, kterých je na desce rovná polovina, a jež si ani v nejmenším nezadají s hudbou převzatou. Ta navíc původně pochází z oblastí vesměs bluegrassové hudbě vzdálené (folk, pop folk, country a country rock) a pouze promyšlenou aranží a dovedností všech v kapele hrajících muzikantů se z nich staly písně, které evokují dojem, že vznikly již od začátku jako bluegrassové. U dvouakordové skladby I´ll Be There bude patrně tento pocit u každého posluchače nejintenzivnější, díky tomu, že se skladba v repertoáru bluegrassových skupin objevuje poměrně hojně. To ale nic nemění na faktu, že původně tento „láskyplný“ song zpíval už v 50. letech představitel klasické country Ray Price, který je také jejím spoluautorem. Podruhé budete mít pocit poslechu nefalšované originální bluegrassovky u skladby Leaves That Are Green. Její původ je však ve folkové hudbě, autorem je Paul Simon, který ji napsal v roce 1965, a najdete ji v originálu například na druhé dlouhohrající desce Sounds Of Silence slavné dvojice Simon & Garfunkel. V tom spatřuji jistou symboliku, pravděpodobně nechtěnou, že se nyní objevila i na druhé desce G-runs ´n Roses. Každopádně folková klasika v bluegrassové aranži se poslouchá velmi fajně a je téměř kabinetním exponátem, dokazujícím, že k obohacování současného bluegrassu je možné sáhnout do téměř jakéhokoli druhu nonartificiální hudby.

Slavný kanadský písničkář Gordon Lightfoot posloužil repertoáru na Gravity hned dvěmi písněmi z bohaté studnice muziky, kterou složil, a ze které v minulosti přebíral skladby kde kdo, například i takové zahraniční superhvězdy jako Elvis Presley, Marty Robbins nebo Johnny Cash. Hojný počet Lightfootových skladeb nacházel své uplatnění také v bluegrassu a v hudbě bluegrassu blízké (Country Gentlemen, Tony Rice a další). Skupina G-runs ´n Roses zde interpretuje od Lightfoota v první řadě melodickou a poměrně populární The Circle Is Small, opatřenou velmi pěkným instrumentálním rouchem, a skladbu Redwood Hill, kterou budete patrně už z repertoáru amerických bluegrassových umělců znát. Řekl bych, že v případě druhé zmíněné se s aranžemi příliš neexperimentovalo a stačilo se víceméně přidržet předlohy třeba od skupin Country Gentlemen nebo Chapmans. Každopádně však obě Lightfootovy písně do jednotného rámce současného repertoáru formace a jejího nového alba zapadají znamenitě.

Projev kapely je dokonalý tak, jak jste na to u G-runs ´n Roses zvyklí, oproti první desce ale uslyšíte ještě o něco více čitelnější sólový zpěv, neboť jednotlivé vedoucí hlasy lze dnes jasněji identifikovat. Kapela nyní disponuje třemi hlasovými sólisty, z nichž každý jednotlivě je svým zabarvením i projevem zřetelně charakteristický. Polyfonně pak zpívají kromě kontrabasisty všichni a vícehlasy jsou opravdu velmi slušně zaranžovány. Instrumentální projev všech i zpěvy jsou vzácně vyvážené, vše je podřízeno zájmům celku, vše je perfektně sladěné, sehrané.

K nejzásadnější změně ve zvuku kapely oproti prvnímu albu došlo už na první poslech na postu kytaristy. Na debutové nahrávce, kde tento nástroj obsluhoval Ralph Schut, jsem charakterizoval kytarová sóla jako Riceovská. Na desce Gravity s Ondrou Kozákem (což mě kupodivu napadlo úplně primárně) se kytara stylově přesunula k Davidu Grierovi. A to nejen co se stavby sól týká, ale i dynamikou hry. Kdo zná dobře diskografii excelentního amerického Griera, ví, že technicky patří k absolutní kytarové špičce, ale jeho úžasná instrumentální ekvilibristika je vykoupena ne příliš dynamickým projevem. A podobné je to s Ondrou Kozákem. Nejsem si jistý, zda je tento způsob hry na Gravity použitý účelově, což by mi připadalo být poněkud kýčovité, ale protože znám Ondru jako osobitého a opravdu vynikajícího kytaristu, který nemá důvod kohokoli a cokoli až do nejmenších důsledků kopírovat, jsem spíše smířený s tím, že to je prostě buď charakteristický stylový projev, případně konsekvence vzniklá ve studiu při realizaci nahrávky. Každopádně však nelze to, co jsem napsal, chápat jako nedostatek nebo výtku. Kytarová sóla na nahrávce jsou objektivně dobře slyšitelná, jasná a zřetelná, udivují svou čistotou a překvapují mnohdy nečekanou brilantností a technickou dokonalostí. Jen je potřeba se na ně při poslechu o něco více soustředit, než na kytaru na albu debutovém.

Na postu banjisty není změna na první poslech až tak moc zřejmá. Jak bývalý Wawrzyczek, tak Ralph Schut jsou výborní a přirovnávat jejich styl hry k některému ze světových špičkových hráčů ani dost dobře nelze a není to ani žádoucí. Důležité je, že na Gravity zní banjo důrazně, má ve všech směrech patřičnou míru feelingu, skvělý timing a drive. V některých momentech jsem byl při poslechu banja překvapen nádhernou technickou nápaditostí… Ostatně Ralph hraje na banjo i ve slovenské (podobně výrazné) kapele Blueland, a tak mu po odchodu Wawrzyczka z G-runs ´n Roses (na jaře 2012) nedělalo sebemenší potíž zaměnit šest strun za pět.

Tak jako jsem byl při psaní recenze na debutové album kapely příjemně potěšen poslechem houslových partů Martina Burzy, jsem jimi stejně fascinován i na albu druhém. Houslová sóla jsou zde neuvěřitelně vymazlená, příjemně se poslouchají a jejich perfekcionistické provedení ocení každý, kdo bude hudbu na Gravity pozorně vnímat. Platí to samozřejmě i pro dva tracky se zdvojenými houslemi (tedy i pro housle Ondry Kozáka). Slovenský houslista Martin Burza nebyl zatím příliš moc medializován, což je rozhodně škoda, ale patří k tomu nejlepšímu, co se dá u nás na jeho nástroj v bluegrassu slyšet. Rozhodně doporučuji vychutnat si jeho hru, kdykoli to je možné, ať už na nahrávkách nebo na jakékoli scéně. Housle jsou zde jednoznačně excelentní a kromě vokálních atributů celkového zvuku kapely jsou vodítkem poznání G-runs ´n Roses mezi podobně znějícími formacemi, a tím myslím opět zejména kapely zahraniční.

Co jsem napsal o bravuře Ondry Kozáka na kytaru a Ralpha Schuta na banjo, platí beze zbytku i pro Milana Marka, jehož mandolínu uslyšíte v promyšlených sólech, třeba v Crossing The Minefield, někde však znějících až něžně, jako například v novoakustické instrumentálce Misfire nebo v písničce The Girl You´ll Never Be. Na Gravity mi Markův projev stylově připomíná dnes již nežijícího Baldassariho a představit si sound G-runs ´n Roses bez jeho mandolíny dost dobře neumím, a to přesto, že není ve většině skladeb nástrojem dominantním. Také kontrabas, od přesného vedení rytmu, přes slapovanou basu, arco bass v Gravity až po jazzově znějící sólo v Misfire, je v rukou Tomáše Kubína neoddělitelnou a velmi významnou součástí výsledného zvuku.

Pokud bych měl subjektivně zmínit skladby, které si poslední dobou vychutnávám z celé kolekce nejčastěji, je to v první řadě titulní písnička Gravity, jejímž autorem je Ralph Schut a sólovým zpěvákem Martin Burza se svým sametovým barytonem. Pozoruhodná melodická skladba se záměrně upozaděnou kytarou, důrazným banjem, tesklivými houslemi a hezkým sólem na mandolínu, majstrštyk, po němž je právem pojmenován celý projekt. Pak je to hned následující svižná instrumentálka Milana Marka Crossing The Minefield. Ta je na desce potvrzením toho, jak se v podání výborných muzikantů může i poměrně jednoduchý melodický motiv efektivně rozvinout do exkluzivní a přitažlivé skladby. Nad rámec všeho, co je v ní ke slyšení, upozorňuji na banjové sólo, precizní mandolínu, výbornou kytaru a opět naprosto úžasné housle. Rozhodně také poslouchám opakovaně již výše zmíněnou skladbu The Circle Is Small, jemnou píseň s vlídnou melodickou linkou a sólovým zpěvem Ondry Kozáka… Znám ji už řadu let, ale tahle věc se snad nedá ohrát… Rovněž swingující Let´s Make a Deal s velmi pěknými houslemi, precizní rytmikou a hezkými sóly na banjo a kytaru poslouchám rád. V neposlední řadě je to i závěrečná sentimentální píseň Hot Burrito No.´1 převzatá z repertoáru kapely Flying Burrito Brothers. Celková koncepce skladby se zdvojenými houslemi a s decentní mandolínou je uklidňujícím závěrem s až Beatlesovským projevem. Autorem skladby je Gram Parsons, interpret, který se paradoxně dostal na výsluní slávy až bezprostředně po své předčasné a záhadami zahalené smrti v roce 1973.

Z každého tracku na desce je zřetelně slyšitelná téměř dokonalá sehranost a perfektní týmová spolupráce všech členů kapely, věc, která u mnoha jiných tuzemských formací není až tak zcela zřejmá. Tohle je snad nejvíc pozitivní prvek technické stránky nahrávky. Co se týče zvuku, ten je na desce měkký, příjemný, mix i mastering byly provedeny mistrně a výsledku nelze nic vytknout. Také booklet, nedílná součást každého alba, je vkusný, vše zásadní obsahující (až na neuvedení vedoucího hlasu u skladby číslo 8) a vzájemné použití jemně modrých odstínů ve spojení s odstíny šedé je na coveru zábavné. Jeho stylizace je podřízena názvu celého projektu a titulní skladby a podtrhuje obojí.

Je o mě, myslím, všeobecně známo, že nepíšu recenze rád, protože je psát neumím. Ale když už se o nějaké desce rozhodnu něco napsat, musí být ve všech směrech přinejmenším dobrá, hodně dobrá, neboť nemá smysl plýtvat časem na něco, co bych nemohl jednoznačně k poslechu doporučit. S klidným svědomím mohu teď říct, že čas strávený psaním tohoto článku rozhodně promarněným nebyl...


Milan J. Kalinics, Brno, srpen 2013