Nežijeme ve vzduchoprázdnu... anebo?

Autor: P. O. Ruby <p_o_ruby[zavinac]seznam.cz>, Téma: Střípky, Vydáno dne: 30. 03. 2010

„Řekni mi, proč vlastně potřebujeme asociaci? K čemu mi jako má být? Pro mne tato asociace ještě nikdy nic neudělala. Platil jsem příspěvky od roku 1998 a měl jsem pocit, že to byly marně vyhozené peníze. Tak jsem se na to vykašlal. Ze všech stran na ni slyším jenom samou kritiku, a abych řekl pravdu, nemám zájem.“ Tak tohle je takový průměr toho, co slyším já. Slyším to odevšad, od lidí, kteří nepředstírají, že jsou bůhvíjak vzdělaní, i od těch, kteří mají na papíře tzv. „patent na rozum“.

Kdo vlastně jsou ti "stateční vytrvalci", kteří v naší BAČR ještě zůstali? Je to její vedení plus členové rozšířených rodin, nebo jsou to fiktivní jména? Protože vám na rovinu můžu říct, že jsem slyšel tolikrát kritiku, že si ani nepamatuju, že by asociaci někdo chválil. Neznám nikoho, kdo by měl v sobě dost odvahy a řekl: „Jsem spokojen, držím jim palce.“

Víte, je to zvláštní. Tohle není alarmující stav, tohle je stav naprosto neuspokojující a nevyhovující, ba přímo nešťastný a žalostný. Zdá se mi přitom, že vzhledem k tomu, že vedení BAČR funguje v nějakých šesti lidech, že nemůžeme čekat, že toho pro nás udělají víc, navíc zadarmo. Podíváte-li se ale na bilanci jejich posledního roku, zjistíte, že jeden každý z nich pro nás pro všechny udělal víc, než my pro ně.

Piplají se s Bluegrassovými listy, editují, obesílají, rozesílají, fungují jako spojení našeho uzavřeného českého světa bluegrassu se zbytkem bluegrassového světa, především USA a Evropou. Připravili pro nás několik koncertů špičkových bg. kapel, Country Gentlemen a Special Consensus, připravili několik úspěšných dílen, organizují Banjo Jamboree, a jistě to není všechno - není ale účelem mého článku podrobně rozepsat, co všechno dělají. Když si uvědomím, že jsou to neplacení dobrovolníci a nic z toho nebylo jejich povinností, musím říct „klobouk dolů!“.

Já osobně platím členský příspěvek proto, abych pomohl asociaci dělat něco víc pro rozvoj bluegrassu. Není to proto, abych z toho měl osobní prospěch. Přesto ze zaplacení kapelního příspěvku na rok 2009 ve výši 500,- Kč běžná kapela osobní prospěch měla: 5 členů kapely x 50,- Kč sleva, to je 250,- Kč. To celé vynásobte dvěma koncerty CG a SC, plus vstupenkami na Banjo Jamboree a účastí na jedné dílně – to je celkový příjem ze slev 1000,- Kč, a to vynechávám další možné slevy. Přitom je jasné, že asociaci naše návštěvy nestály 1000,- Kč. Je to prostě čistá synergie, kdy obě strany mají výhody.

Dobrá, tak co je vlastně špatně? Víte to někdo? Nic? Všechno je v pořádku? Anebo jsou v bryndě a někdo ví, někdo má lék, jak z ní ven? Je tohle asociace, na kterou byste byli pyšní? No nic, zase jsem to přehnal. Nikdo se neozve, jenom kritici, někdo od stolu napíše pár sprostých slov a hotovo, zameteno. Dnes je v módě říct: „já to neřeším“.

Ale ruku na srdce – je to normální, je to správné? Je náš nezájem a kritika důsledek toho, jací jsme my sami, ta mlčící většina, anebo důsledek toho, že kluci dělají něco špatně? Pokud nepotřebujeme odpověď, proč tedy nenecháme tu asociaci konečně chcípnout? Je vaše mávnutí rukou výrazem toho, že by žádné asociace vlastně neměly být? Anebo je to frustrace nad tím, že by měly být, ale lepší? Ale proč tedy nekomunikujeme? Protože jsme smíření se současným stavem? Protože to neřešíme? Ale pokud to neřešíme, proč to kritizujeme?

V byznysu se (alespoň na západě) říká, že zákazník, který si na něco stěžuje, je ten nejlepší zákazník, protože pomáhá firmě otevřít oči, jak něco dělat lépe. Proč to tady nefunguje? Proč nejsme schopni komunikovat a jasně vyjádřit, co nám vadí? Přijde mi, že se jako celek chováme tak, jako bychom především byli smíření s tím, že cokoli uděláme, nepovede k pozitivní změně. Jakoby to prostě bylo něco nemožného.

Přitom jsme lidé, kteří ví, že když usilovně cvičíme, že se i naše neohrabané prsty naučí hrát. Jsme lidé, kteří ve svých kapelách a kapelách svých přátel vidí, jak se dosahuje úspěchu na evropské úrovni. Že cokoli, o co nám jde, lze zlepšit. Ale BAČR je černá skříňka. Je to strašidelné tabu, na které si nedovolíme sáhnout. Pokud bychom měli defenestrovat, nechceme být první, kdo do toho půjdou. Není tedy spíš problém v nás? V našem nedostatku sebedůvěry, nedostatku touhy po změně? Nedostatku představivosti, týkající se vize, kde by dnes měla BAČR být?

Několikrát jsem se vyjádřil v tom smyslu, že je třeba si uvědomit, že realita je jenom jedna – že naše bluegrassová komunita existuje nezávisle na BAČR. Přesto si myslím, že by tyto dva pojmy měly v ideálním případě splývat v jedno. Navíc, ony ty pojmy při pohledu na český bluegrass ze zahraničí opravdu splývají. Copak člověka z ciziny napadne, že vynikající úroveň českého bluegrassu může být výsledkem něčeho jiného než usilovné práce a profesionální úrovně České bluegrassové asociace? To, že máme skvělou asociaci, si myslí v zahraničí kdekdo. Mluví za ni totiž výsledky našich hráčů a kapel.

Myslím si, že by běžný příznivec bluegrassu měl být pyšný na to, že u nás existuje asociace, která sdružuje lidi takovým způsobem, který je většině z nás sympatický. Nikdy nebude existovat situace, kdy by všichni chtěli být členy nějaké stejné asociace, ale taky si myslím, že většina z nás cítí potřebu někam patřit, být součástí něčeho, na co jsme pyšní. Proč vlastně lidé potřebují jakoukoli asociaci? Myslím si, že když nad tím začnete uvažovat, tak si jasně odpovíte. Proč existují spolky včelařů, chovatelů psů, šachistů či zahrádkářů nebo sběratelů známek? Myslím si, že sdružování je normální lidská vlastnost, a že to souvisí se znásobováním síly jednotlivce. Proč se lidé sdružují do politických stran? Proč se sdružují do států? Proč se sdružují do odborů? Už jste si odpověděli na tyto prosté otázky? A proč bychom se měli tedy sdružovat do bluegrassové asociace? Jak je možné, že stát podporuje zájmovou činnost, ale my tam nejsme reprezentováni? Jak je možné, že stát vynakládá prostředky na mladé sportovce, ale ne na mladé hudebníky? Proč jen ze všech stran slyšíme o ochraně autorských práv, do té míry, že se za chvíli začneme bát nahlas zpívat to, co nás baví? Protože se nebráníme a protože nic neděláme pro to, aby nám někdo vyšel vstříc...

Naprosto běžně naše útrata v hospodě za jeden večer bude převyšovat naše členské příspěvky na jeden rok. Kapelní členství stojí 500,- Kč, což je 100,- Kč na člena na rok. To jsou prosím tři plzeňské, anebo jeden oběd v závodní jídelně. Co je více pomíjivé?

Proč to všechno píšu? Chtěl bych, abychom dokázali najít sílu k dialogu. Chci, abychom byli buď stěžující si zákazníci, anebo abychom dokázali nahlas říct – zaplaťpánbůh, že vůbec máme nějakou asociaci! Chtěl bych, aby asociace nekončila vedením a jejich prací, ale abychom se dokázali navzájem rozhýbat k tomu, abychom pro sebe něco udělali. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Nejsou to jen naše nesplněné potřeby, a nejsme všichni jenom hudebníci. Jako hráči bluegrassu jsme naprosto vyřízení, pokud nebudeme mít publikum. Naše snahy nejsou jenom o uspokojení našich potřeb, ale taky o péči o naše publikum. Musíme myslet komplexně a neuvažovat jen o tom, co za svoje příspěvky dostaneme zpět. I získávání nových příznivců jde lépe, pokud to děláme všichni spolu.

Co pro naše publikum můžeme ještě udělat? Ptejme se, řešme. Co můžeme udělat sami pro sebe? Dejme hlavy dohromady a řekněme klukům z vedení asociace, co nám připadá špatné, co zbytečné, nebo co je dobré. Zkusme udělat fórum, kde probereme všechny tyto myšlenky. Ano, ptejme se vzájemně nepříjemné otázky – buďme stěžujícími si zákazníky a dohodněme se na tom, co je třeba změnit. Myslím, že ta otevřená kritika v konstruktivním duchu je něčím, čím BAČR nesmírně pomůžeme. Pomůžeme i sobě, protože jejich stanoviska i důvody pro ně pochopíme lépe. Není třeba kritizovat, stačí, když něco změníme a zlepšíme. A když už v tom budeme – zpříjemněme si to! Jsem pro celonárodní setkání v parném létě, ugrilujme si třeba prasátko, zalijme to pivem, prostě udělejme to na úrovni, která se vyrovná naší chuti žít. Nástroje s sebou! Někde u Jihlavy, která je pupkem republiky a domovem elitních muzikantů – proč ne? Pokračování příště…